philcollins.wz.cz - největší české neoficiální stránky britského hudebníka

Texty vyjadřují názory fanoušků. Web neručí za jejich obsah. Veškeré příspěvky nejsou redakčně upravovány!

Dva dny s Philem Collinsem, autor: Kateřina

(poznámka – přestože jsem nebyla na koncertech sama, budu psát v 1. osobě jednotného čísla, jedná se o můj zážitek, jiní to mohli vidět jinak…)

STŘEDA 23. listopadu 2005

16.00 – přicházím k Sazka Areně, kde již postává slušný počet fanoušků. Jsem tu prvně, dle označení na vstupence se stavím ke vstupu SEVER, kde je však spousta vchodů. Všichni zatím stojí venku. Na protější budově sleduji čas, teplotu – jsou pouhé dva stupně nad nulou. Po půlhodině mi začíná být chladno. Vedlejší skupinka fandů z Moravy je vybavena slivovicí, jak ráda bych si také cvaklaJ Musím se spokojit s občasným poskakováním. Je to nekonečné, minuta mi připadá dlouhá jak hodina…

17.00 – sleduji dění uvnitř areny prosklenými dveřmi. Nastupují pořadatelé, policisté, spousta dalších pracovníků. Je mi příšerná zima, nohy mám ztuhlé. Deset minut před šestou hodinou se snažím trochu rozhýbat, abych se vůbec mohla pohnout z místa.

18.05 – dveře se otevírají a nastává neskutečný boj, vzhledem k tomu, že nic s sebou nemám, jsem pouze zkontrolována detektorem, zasunuji vstupenku do turniketu, následně se rozsvítí zelená, mohu pokračovat, ale kam, běžím za ostatními, takže doleva, opět další kontrola přes turniket, poté běh po schodech dolů, opět zahnout doleva, dobíhám dav přede mnou, nastává tlačenice, zřejmě kontrola pořadateli, které nevidím, jen slyším, jak křičí:“Pomalu, netlačte se“, dav je rozrazen, aniž by pořadatelé měli možnost zkontrolovat vstupenky, běžím dále za davem, nastává ještě větší tlačenice než ta předchozí, doslova lapám po dechu…Ještě že jsem si hodinky úmyslně nechala na hotelu, zákonitě bych o ně přišla. Je mi zkontrolována vstupenka, na ruku dostávám pásku – označení stání k podiu. Říkám si, zda je mi tohle zapotřebí, tohle už nikdy více… Za zády jen slyším:“Káťo, utíkej“, letím jak střela a už jsem blízko cíli. Mám slušné místo – druhá řada střed. Vzhledem k tomu, že jsem měla cca tisíc soupeřů, jsem spokojená. První řada patří fanouškům z Anglie. Žasnu, je vidět že fanoušci to mají vymakané, fanynka přede mnou ty dvě hodiny čekání na začátek koncertu využívá k tomu, že se zatím nalíčí, zacvičí si, sundává boty…

20.00 - přichází k podiu čtyři osvětlovači, kteří šplhají po jednom po žebříku k horní stropní konstrukci, aby mohli následně zcela nahoře zasednout do připravených kabinek. Za tento horolezecký výkon jsou odměněni vydatným potleskem.

20.15 – 20.20 – jeviště je ponořeno do modré barvy, za bouřlivého potlesku přichází ten, kvůli kterému tu všichni jsme – ano samotný velikán Phil Collins. Ukloní se a usedá za bicí. Tentokrát se představuje skladbou „Drums Thing“. Následně předvede svůj um na bicí Chester Thomson a do třetice přichází další parťák Luis Conte. Jejich výkon je odměněn zaslouženým potleskem. Nyní přicházejí na scénu ostatní členové kapely ve složení Brad Cole – klávesy, Daryl Stuermer – kytara, Ronnie Caryl – kytara, Leland Sklar – basová kytara, Harry Kim – trumpeta, Gerald Albright – saxofon, Dan Fornero – trumpeta, Arturo Velasco – trombon a zleva opět přibíhá šestičlenný sbor ve složení Amy Keys, Lynne Fiddmont, Connie Jackson – Comegys, Arnold McCuller, Bill Cantos, Lamont Vanhook. (o některých se později ještě zmíním, proto je tu jmenuji) Phil zahajuje svižnou písní „Something Happened On The Way To Heaven“. Pozdraví nás slovy: „Ahoj Praho“. Již se houpeme zleva doprava a zprava doleva ve svižném tempu písně. Angličtí fanoušci si to umí spontánně užít a vychutnat, díky nim to v našem hloučku od samého začátku koncertu žijeJ Po písni „Don’t Lose My Number“ se Phil chopí „taháku“ a promlouvá k nám v češtině. Je kouzelný, občas má problém se slovy končícími na písmenko e. Skoro po každé písni řekne:“Díky“. Následuje píseň „One More Night“. Jak už víte, tato píseň může za to, že jsem si Phila tak oblíbila tehdy coby ještě dítko školou povinné. Zde dostává prostor a předvádí svou hru na saxofon Gerald Albright. Phil toho využívá a doplňuje tekutinyJ Střídavě pije vodu a čaj, který má opět připravený v termosce. Při písni „Hang In Long Enough“ je promenáda po jevišti sboru, opět prožene přes celé podium jednu ze sboristekJ Poté následuje promenáda pánů od dechových nástrojů. Poté se dostává na řadu píseň „True Colors“, při které mě vždy mrazí… Phil se opět představuje se svým sborem, jako doprovod se přidává po několika minutách jen na saxofon Gerald Albright a Brad Cole – klávesy. Naprosto bere dech píseň „In The Air Tonight“, zejména hra na kytaru v podání Daryla Stuermera, kdy jeho kytarové vibrace projedou skrz nás, každý je z toho nadšený a podívá se na svého souseda a z očí se dá číst otázka “Taky to cítíš?“ Následně přichází Phil, který se v této písni opět představuje v roli úžasného hráče na bicí. A již se dostáváme do druhé části koncertu, která se nese v rychlejším tempu. Vše se najednou projasní, rozzáří, sbor vyměnil černou barvu ošacení za veselé pastelové barvy, Phil i tentokrát zůstává věrný svému „úboru“ od Armaniho. Už to frčí, jeden osvědčený hit je střídán dalším. Paže nahoru a jedem zleva doprava a naopak, máme tu píseň „Two Hearts“. Přichází píseň „Wear My Hat“, ano, někdo šťastný opět má možnost ulovit klobouk, také že ano, Phil jeden klobouk odhazuje v dáli – do publika, kde to jen zašumíJ Nyní Phil tleskne a zvolá „Hej“, teď my – tleskneme a zvoláme „Hej“, teď zase Phil a to se již pomalu rozeznívají první tóny úžasné písně „Invisible Touch“, skáčeme, tleskáme…Pozor, závěrečná píseň „Sussudio“, Phil si dává čestné kolečko přes celé jeviště, je tu gejzír v podobě konfet, pár si jich chytám. Nastává okamžik celého večera, Phil schází k fanouškům v prvních řadách, některé nechává zazpívat „Sussudio“, ostatní alespoň si na mistra Phila sáhnou, někteří ho poplácají po rameni. Bohužel, u nás to Phil jen prochází, o chlup mi to uteklo, ach jo. Mám ještě jeden pokus zítra. Jela jsem na Phila s tím, že si na něj prostě musím šáhnout a když já řeknu, že musím, tak musímJ Koncert je u konce, celá hala vstává. Phila odměňujeme obrovskými ovacemi, dusotem, výkřiky, atd. Phil si dá říct, vrací se na scénu a přidává, nejprve to je píseň „It’s Not Too Late“ z jeho zatím posledního sólového alba zvaného Testify. Phil se loučí svou osvědčenou písní, kterou má údajně nejraději – „Take Me Home“, v samotném závěru zpíváme i my, jak nám sám Phil vždy předzpíváJ Je po všem, rozcházíme se. U jednoho stánku kupuji na památku hrneček speciálně udělaný k tomuto turné. Jsem maximálně spokojená.

11.30 – přicházím k hotelu Pour Seassons, kde byl Phil Collins ubytován v říjnu, kdy se v Praze léčil ze svého nachlazení. Nehodlám prostě trávit čtvrteční den na hotelu, tak se alespoň podívám, jak onen hotel vypadá zvenku, pochopitelněJ No, to se musí vidět. Překrásný výhled na Vltavu. Vidím i ony dveře, kterými tenkrát Phil vyšel ven a zdravil se s fanoušky, co jsme mohli vidět ve večerních zprávách. Mohu si zde i přečíst menu hotelu, opravdu „lidové“ ceny, třeba za rizoto zvané black – white zaplatíte ticíc korun. Bohužel, zrovna nemám hlad, abych místní specialitu ochutnalaJ No nic, přesouvám se opět k hlavnímu vchodu hotelu a říkám si, zda je tu Phil ubytován i nyní. Po nějaké chvíli najednou vidím jak k hotelu přichází Bill Cantos. Tento člověk působí nejen na jevišti ale i ve skutečnosti neuvěřitelnou energií, je nesmírně milý, velký sympaťák. Za několik minut přijíždí auto, ze kterého vystupuje jeden z manažerů Phila a sním manželka Phila Orianne Collins. Teď už vím, že Phil i tentokrát je ubytován v tomto hotelu. Mezitím „odchytávám“ další členy z kapely, jak postupně chodí ven na procházku po Praze a to Amy Keys, Lamont Vanhook, naprosto dokonalý ve svém chování je Leland Sklar…Mě si však nejvíce získává saxofonista Gerald Albright, ten nějak často pendluje z hotelu ven a naopakJ Vždy se nezapomene na mě usmát, když absolvuje trasu kolem mě již potřetí, tak mi již mává a volá „Hi“, tak mu také mávám a říkám „Hi“J Z toho stepování před hotelem jsem již vymrzlá. Asi vzdám a půjdu. Dávám se do řeči s jedním chlápkem a najednou vidím, jak z hotelu vychází sám Phil se svou manželkou, jdou zřejmě na procházku Prahou. Zvolám jen „Collins“ a již k němu uhánímJ Na jeho úsměv, který je adresován jen a jen mně nezapomenuJ

13.45 – vracím se metrem zpět na hotel, honem se nahřát, jsem samou zimou zkřehlá…, vypít horký čaj a kávu, odpočinout si a aspoň trochu rozmrznoutJ

16.15 – opakuje se středeční odpoledne, již jsem opět před Sazka Arenou. Dnes už však vím k jakému vchodu si stoupnout. Tentokrát mám s sebou mobilní telefon i fotoaparát. Čekání mi kupodivu nepřijde již tak dlouhé, na teploměru je nula.

17.45 – začínám mít strach, že mě nepustí s fotoaparátem a co pak, přijít o něj či se s ním vrátit na hotel, v tom případě to pak jistí poslední řada…hrozné dilema…Najednou minuty neuvěřitelně rychle plynou…Volám mobilem pomoc, kdybych nebyla s fotoaparátem vpuštěna, ať ho mám komu dát. Pomoc během několika minut přibíhá, volá, že stojí nalevo, za chvíli svou pomoc nevidím, jen slyším:“ Káťo, pouštěj s foťákama“.

18.03 – děj se vůle Boží, do košíku dávám mobilní telefon a fotoaparát, jsem zkontrolována opět detektorem, vyndávám a beru si zpět věci z košíku, úplně v pohodě a běžím již známou trasu, tentokrát mám celkem volné pole, běžím sprintem jak divá, Emil Zátopek by mě možná i pochválilJ Tentokrát už není tak hrozná tlačenice. Opět musím překonat turniketové kontroly, kontroly od pořadatelů, opět páska na ruku a jsem u cíle, naprosto stejné místo jako včera. Vypadá to, že je mi toto místo souzenoJ První řada patří opět fanouškům z Anglie, až na pár změn se „zasedací – stojací“ pořádek nezměnilJ

20.00 – opět za vydatného potlesku předvádí své horolezecké umění čtveřice osvětlovačů…

20.25 – koncert Phila Collinse zahájen. Jelikož je Phil údajně opět nachlazen (to se dovídám až následující den), Phil ze setlistu vypouští dvě písně „Come With Me“ a „ Groovy Kind Of Love“. Koncert si opět na sto procent užívám, vychutnávám, fotím jak divá- pořízených 131 fotek mluví za všeJ Jinak je vše další beze změn. Pouze při písni „Wear My Hat“ sviští do publika jeden klobouk za druhým, své klobouky typu a la Mexiko odhazují i páni od dechových nástrojů… Ale pozor, je tu závěrečná píseň „Sussudio“ a pamatujete na má slova, že?J Nejprve při gejzíru opět si nachytám pár konfet, ať mám konfety opravdu poctivě na památku z obou koncertůJ Phil schází k fanouškům v prvních řadách, nejprve to bere ode mě zprava, srdce mi buší- teď nebo nikdy, Phil se pomalu blíží, jak tohle dopadne…Phil se u nás zastavuje, chytnu ho a pár vteřin ho držím za ruku, poté se Phil podívá mým směrem, mrkne a jde dál… Phile díky!!!!! A zase konecL Ovace, aplaus – jako včera. Jen je změna, Phil k nám promlouvá, tentokrát v závěru v anglickém jazyce a přidává píseň „Always“. Samotný, úplný závěr patří znovu písni „Take Me Home“.

22.52 – odcházím pomalu ale jistě ze Sazka Areny… Jsem v naprosté euforii, jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem, splnil se mi jeden z velkých snů!

A závěrem? Nemám slovJ Kdybych měla srovnat pražské koncerty s koncertem v Budapešti – nedá se to… Každý koncert je svým způsobem originál… Jedno vím jistě, Phil je zárukou kvality a poctivě odvedené práce, profík každým coulem! Teď už vím, proč na jeho koncerty se sjíždějí lidé z celého světa, proč nestačí shlédnout a zažít live jen jeden koncert…Teď už vím, že jsem Phila neviděla naposledy, byť se jedná o jeho poslední světové turné. Já ho prostě musím ještě vidět a když já řeknu, že musím, tak prostě MUSÍM!!!JJJ

P.S.: Celou dobu při psaní pokukuji po hrnečku, který je naplněn konfetami z koncertu a říkám si, život je ale krásný...

Jak začít, snad tím, že jsem se k Philovi dostal poměrně pozdě, jednou mi kamarád půjčil kazetu s jeho výběrem Hits! a já se do jeho melodických písní okamžitě zamiloval… Bylo to někdy v době jeho prvního koncertu v roce 1997 a když jsem v televizi zahlídnul, že tu Phil vystupoval, měl jsem slzy na krajíčku, protože jsem nebyl u toho. Zároveň jsem si řekl, že minimálně jeden koncert musím v budoucnu navštívit, prostě sen, který se měl splnit….

Od té doby jsem si ponakupoval nebo postahoval většinu jeho alb a taky jsem si sehnal jeho DVD z Paříže, u kterého jsem proseděl pěknejch pár hodin, asi dobře víte o čem mluvím, to kruhové pódium, už jen ten příchod přes hlediště, ta úžasná show, světla, naprosto neskutečný sound… Jak já jsem těm lidem záviděl, to si nedokážete (a nebo možná dokážete) představit.

Proto pro mne byl obrovským šokem článek, že Phil ukončí vystupování na turné, kvůli problémům se sluchem a kvůli rodině, které se chce více věnovat, no prostě mi z toho do smíchu rozhodně nebylo…

Oficiální ani jiné stránky jsem tehdy nesledoval, proto mi uniklo, že nakonec Phil v rámci svého posledního turné zavítá i do České republiky, dočetl jsem se o tom takhle jednou večer na stránkách ticketpro.cz, kde jsem si objednával nějaké lístky do divadla a řeknu Vám, tu noc jsem měl dost problém usnout. Jenže jsem se neradoval dlouho, další článek na netu –koncert vyprodán!!!!!! To byla krušná asi hodinka, už jsem si představoval, jak budu někde na netu nebo před sazkou ten lístek shánět od překupníků, jenže pak jsem zapátral a v jiném článku se dočetl, že Phil kvůli velkému zájmu posluchačů přidá koncert druhý a zase bylo na světě dobře :o) Tentokrát jsem neponechal nic náhodě a lístek přes mou drahou sestřičku koupil okamžitě (jakožto pracující nePražan jsem neměl šanci si pro lístek zajet), vybral jsem si dle plánku sazka arény dle mne nejlepší místo na sezení, říkal jsem si, že ho musím pořádně vidět :o)) A pak už začalo dlooouhé těšení, to je tak, když máte lístek šíleně dopředu, projížděl jsem si jeho DVD Live and Loose in Paris a všechny jeho CD a čekal a čekal…

Zprávu o tom, že Phil nemůže vystoupit mi poslala smskou kamarádka, které jsem říkal, že na koncert půjdu, okamžitě jsem zasednul k netu a hledal aktuální informace a přišel jsem už ve chvíli, kdy bylo jasné, že koncerty jsou pouze odložené a ne zrušené, spadl mi celkem velký kámen ze srdce….

No a pak už to bylo jasné, termín se nezadržitelně blížil a tím se taky stupňovalo mé těšení. A bylo to tady, 24.11.2005, od rána jsem byl v práci k nepoužití a jen jsme si projížděl novinky na netu a čekal, vypočítané jsem to měl tak, abych byl v šest hodin před sazkou, abych si to pořádně užil :o) Dostal jsem se tam skutečně chvilku po šesté a vystál si krátkou frontu před vstupem, foťák ani kameru jsem neměl, takže jsem se v klidu dostal dovnitř, podíval se, kterými dveřmi půjdu dovnitř a šel se malinko posilnit a pak už jsem jen korzoval a asi 5krát obešel celou sazku. V sedm se otevřely dveře a první nedočkavci se nahrnuli dovnitř a já to nakonec taky nevydržel a vstoupil do hlediště.

Byl jsem jak Alenka v říši divů, ještě nikdy jsem v sazce nebyl a ten prostor mě uchvátil, chvilku jsem jen tak stál u zábradlí a koukal na poslední přípravy na jevišti, utahování mikrofonů a upravování bicích a podobně a pak už jsem hledal svoji sedačku v sedmé řadě v sektoru 111, malinko zmaten jsem si sedl do sektoru 110 na to „správné“ místo a tam se kochal :o) A jelikož jsem s identifikací neměl problém jako jediný, brzy mi docvaknul můj omyl a odebral se pryč (docela nerad, přede mně si sedly dvě slečny asi stejného věku jako já a už od začátku bylo jasné, že bychom to tam parádně rozjeli, jsem totiž od přírody člověk extrovertní a velice rád se bavím). Nakonec jsem seděl vedle kluka s nějakou zrakovou vadou z jedné strany a párem postarších Čechů ze strany druhé, co bylo ale prča, byli Němci přede mnou, kteří se nemohli dostat do sedátek, protože měli oba dva trošku „rozměrnější“ pozadí, nakonec se tam napresovali a pokaždé, když se pohnuli, se pohnula chtě nechtě i celá řada s nimi :o)))) A tehdy poprvé jsem zalitoval, že nejsem v kotli před pódiem. Ale nedalo se už nic dělat. Sledoval jsem přípravy a nervózně rozesílal smsky na všechny strany, abych si trošku ukrátil chvíli. Pak bylo najednou po osmé hodině a já zároveň sledoval, jak se v zákulisí hudebníci a vokalisti objímají a osvětlovači lezou na svá místa nad pódiem a nevycházel jsem z údivu.

A pak to přišlo, obrovský bílý kruh nad pódiem se zbarvil do fialova a já v zákulisí zahlídnul Phila, poslední obejmutí a s paličkami v rukách přikráčel na jeviště. Úklona vlevo, vpravo a doprostřed a ovace nebraly konce. Zasedl za bicí a začal svou naprosto úžasnou improvizaci. A pak už to jelo ve velkém stylu. Hit střídal hit a neznaje DVD FFFT 2004 jsem na některé věci koukal jako zjara… Hlavně mě překvapilo podání písně True Colors, to se vidí jen málo, tak precizní předvedení skladby „a capella“, to mě dostalo fakt hodně. Taky obří obrazovka za pódiem byla hodně dobrá, třeba ta krásná noční obloha s dorůstajícím měsícem při písničce tuším In The Air Tonight stála rozhodně za to… A pak milión dalších drobností, pohybové kreace žesťové sekce mě rozesmály každou chvíli :o))) A především, jak se ti lidi u toho neskutečně bavili, to bylo tak nakažlivý, že zhruba od druhé půlky večera jsem to nevydržel, vyskočil ze sedadla a pařil vestoje, ač si teda český párek vedle mne nezapomněl postěžovat, že nevidí, no co, měli taky povstat :o))

Nejvíc jsem si užil ten konec, songy jako Wear My Hat nebo Easy Lover, při tom se prostě nedá zůstat v klidu a v tu chvíli jsem byl k nezastavení :o)) Naštěstí se to roztancovalo i trošku kolem mě, tak jsem byl v sedmém nebi, nakonec jsem jen litoval, že jsem to neměl blíž do uličky, kde to jelo teda hodně moc.

Jenže pak přišlo Sussudio a mě došlo, že je konec, ovace nebraly konce, mě už v tu chvíli strašně pálily dlaně, ale říkal jsem si, že je to naposled a tak jsem tleskal a dupal a křičel a pískal a Phil se vrátil a přidal dvě skladby, to už jsem měl fakt na krajíčku, když se loučil na konci s každým zvlášť a jeden po druhém odcházeli, až nakonec Phil vyběhl po schodech nahoru, zasalutoval a definitivně se ztratil…………………………………………

Zůstal jsem pak poměrně dlouho sedět a pořád jsem nevěřil tomu, co jsem právě zažil. Stejně tak jako nevidomý kolega, co neriskoval davy před námi, nakonec jsme se dali do řeči a prodiskutovali koncert cestou k metru. Bylo až neskutečný, kde všude jsem pak potkal lidi, kteří se vraceli z koncertu, na záchodě na hlavním nádraží :o)), ve vlaku na České Budějovice…. Z hodně z nich jsem se dal do řeči a všichni byli naprosto nadšeni a jen litovali, že to bylo asi naposled……..

Dorazil jsem domů kolem druhé hodiny ranní a ještě dlouho poté jsem nemohl usnout, prostě mi to nedalo… Podařilo se mi to až těsně nad ránem….

Neskutečný zážitek, který bych tu mohl donekonečna popisovat spoustou superlativ, ale neudělám to…. Nedá se to vyjádřit. Každý, kdo tam byl, to cítí se mnou…………

Autor: Téra

Musím také přispět svými zážitky a dojmy z koncertu, a to ze čtvrtka, 24.11.2005. Jak tu jistě budeme psát všichni,byl to ten nejlepší zážitek,který jsem kdy měla šanci prožít. Když byly v říjnu koncerty zrušeny,myslela jsem,že se nedočkám,že to bude nekonečné.O to silnější pocity jsem měla z toho,jak rychle koncert utekl. Ve čtvrtek jsem od rána seděla u počítače a četla jsem informace od ostatních,jak vypadal koncert ve středu. Samozřejmě jsem se už nemohla dočkat a přiznám se,že jsem si říkala,že tomu všemu uvěřím až tam budu sedět a milovaný Phil přijde a pozdraví nás. Na koncert jsem šla s maminkou a se švagrovou - prostě babinec :o) Sešly jsem se po dlouhých přípravách - holky - znáte to :o) No prostě byly jsme krásné všechny tři,abychom se Philovi líbily :o) Při naprosto bezproblémovém vstupu turnikety,kde jsme "vyfasovaly" příjemného a upovídaného pána "kontrolora", jsem se ho ptala,kde je ještě v 18.30 hodin těch zbývajících 14 997 lidí. Dostala jsem odpověď,že ve středu to bylo to samé a všichni se začali scházet až okolo půl osmé. Musím ale zmínit fakt,že jsme šly vstupem Jih. Konečně nastala 19 hodina a pustili nás dovnitř. Nejdříve jsme nakukovaly opatrně dovnitř přes sklo na dveřích,abychom viděly kolik je tam už lidí a byly jsme překvapené,že ještě kolem půl 8 jich postávalo docela málo vepředu. Po přečtení vašich příspěvků je mi jasné,že jste tam už dávno stáli,viď, Máro a spol :o)) Na sezení jich také mnoho nebylo. Měly jsme místa v sektoru 114,krásně jsme viděly jak na podium,tak na plátna.Nejdříve jsme pozorovaly,jak se lidé scházejí a pak už jsme netrpělivě vyhlížely,kdy přijde "on,našeho srdce šampion"! Nejdříve spustily veselé africké rytmy,kdy jsem už byla tak vyhecovaná,že jsem skoro vstávala ze sedadla,než jsem pochopila,že to ještě není to pravé :o)) Když pak ta chvíle nastala a Philda zcela suverénně a přesto nenápadně vkráčel na podium,vyskočila jsem,začala jsem tleskat a samozřemě - to bych nebyla já - také brečet.Hrozně mě ta chvíle vzala,nikdy jsem se na nikoho tolik nenatěšila jako na Phila. Otáčela jsem se dozadu na mamku a křičela jsem na ni že to není možné,že je opravdu tady a že ho vidím "naživo". Drums and more drums bylo fantastické,dával do toho všechno hned od počátku a ještě ve mně posílil vědomí,že je prostě nejlepší a že si ho vážím za to,co dokázal a za to,jaký je.Nebudu tady líčit dojmy ze všech písní,to by bylo na dlouho - ke každé jedné písničce mně váží buď vzpomínky,nebo emoce.Každá je pro mně něčím důležitá a vzbuzuje ve mně jiné pocity.Vyberu jen ty,co jsou pro mně opravdu důležité.Strašně moc jsem se těšila na Something happened on the way to heaven,je to podle mne ta nejlepší písnička na rozjezd velkolepé show.Když se chci ráno nastartovat ke skvělému dni, pustím si právě tuhle.Pak Separate lives,ta je moje oblíbená zase proto,že na ni tancuji skoro každý den se svým synem v náručí a i když název naznačuje něco zcela jiného,budu ji mít se svým synem navždy spojenou. Two hearts, tu miluje moje maminka,proto ji zde také zmiňuji. Máte to také - že máte s některými lidmi spojené melodie? Že když někde něco zahrají,vybaví se vám milovaný člověk anebo příjemná situace? Pak In the air tonight - to je moje hymna. Ach ty bubny! Když Philda spustil,vibrovala se mnou sedačka a bušila jsem usilovně do sedadla pode mnou.Pán se sice otáčel,ale chápal jistě proč to dělám,to se nedalo, nevyklepávat ten rytmus s ním! True colours - nádherně sladěné hlasy,perfektní relax, prostě zážitek.Byla jsem ráda,že ji slyším v tomto provedení. Velmi na mně také zapůsobila We wait and we wonder. Znala jsem ji pouze okrajově,ale když jsem ji slyšela celou,úplně mně dostala. Ten švih,rytmus, grády - skotské motivy a Philův obličej v detailu na plátně - jednoznačně nejlepší věc z koncertu.Úplně jsem se do ní zamilovala a dodnes mi zní v uších. Už si přesně nevybavím,kdy jsem se ze sedačky zvedla,ale bylo to zhruba v polovině koncertu.Prostě jsem sedět nemohla.Stoupla jsem si uprostřed všech těch sedících sektorů a trůnících lidí a začala jsem tancovat a tleskat do rytmu. Bylo mi jedno,co si o mně kdo pomyslí nebo jestli mi budou nadávat,že nevidí.Takováhle akce je v mém životě jen jednou a pořádně si ji užiju. Naštěstí si stoupnul i pán vedle mně a pak se postupně přidávali ostatní. Ke konci už stáli skoro všichni okolo. V duchu jsem povzbuzovala lenochy pod námi,aby dali více najevo svoje nadšení! Říkala jsem si - ukažte Philovi,že je nejlepší,vítaný a milovaný! Aspoň já to tak beru. Musím všechny ty lidi pochválit,opravdu to bylo znát,těch 15000 hlasů a rukou. Neviděla jsem bohužel všechny detaily,nedalo se to stíhat, sledovat podium s tolika lidmi,plátno a jetš držet rytmus a slova. Musím se pochlubit,i když jsem si myslela,že znám pouze refrény,automaticky se mi vybavila skoro všechna slova a skoro celý koncert jsem odzpívala s Philem.Druhý den jsem taky nemohla skoro mluvit. Ale stálo to za to,měla jsem aspoň pocit,že se toho účastním naplno a sama pro sebe jsem tímto Philovi splatila alespoň minimální formou svůj dluh - tak to prostě beru.Dal mi hodně svou hudbou a tím,jaký je. Odzpívala a odžila jsem ten koncert s ním,naplno,se vším všudy.Chvíli jsem se smála,chvíli brečela.Když se Phil po přídavcích rozloučil s celou kapelou,s celým štábem a zavírala se opona nad tou nádherou,opravdu jsem smutnila.Byla jsem sice plná dojmů a všeho,však víte,ale ihned jsem si uvědomila,že už je konec.Že už to asi nikdy nezažiju.Že jsem ho viděla naživo,perfektního a úžasného naposledy.Ještě teď,když to takhle píšu,se mi hrnou slzy do očí. Musím si vybavit jeho česká slovíčka - tolik jsem se nasmála,když říkal:"Ahoj Praho" a "díky" a "milí přátelá". Připadal mi v tu chvíli roztomilý. Byl to pro mně jednoznačně ten nejlepší večer mého života. Muži - promiň, synu - promiň,ale opravdu jsem si to užila a byla to ta nejlepší věc v mém životě. Ještě jsem tam stála,když lidé ze štábu balili bedny a uklízeli podium.Nechtěla jsem se hnout,protože tím bych to prostě přetrhla. Nakonec jsem se nechala v podstatě vyvést ven davem a věřte mi, stála bych tam ještě doteď. Nemám nic, ani fotky,ani konfetu,ani podpis,ani klobouk - nic. Ale mám v srdíčku další puntík,který tam zůstane navždycky.Doufám,že nejsem moc melancholická,ale cítím to tak.
Phil Collins je už nejspíš doma a odpočívá,přeju mu to.Dal do celého turné kus sebe,kus zdraví,pěkný kus života a ošidil tak svou rodinu. Nezbývá mi než doufat,že si to ještě rozmyslí a to First Final přejmenuje na Not final a zase přijede za námi.Aspoň jednou.Musí. Doufám, že nemluvím jen za sebe,když napíšu,že na něj v koutku duše budu zase čekat.
T é r a

Celé to začalo dlouhým těšením a zklamáním z odložení koncertu, ale protože si myslím, že Phil je zásadový člověk, tak jsem věděl, že druhý koncert vyjde a, že Phil určitě vystoupí.

Nakonec ten den nastal a já se kolem druhé hodiny objevil u stanice metra Českomoravská a pohled na zcela prázdné prostory u Sazka Arény mi připadali jako pověstný klid před bouří.

Ubytoval jsem se v hotelu s výhledem na SA a vyrazil do centra, abych si ukrátil čas. Rozhodl jsem se, že k SA přijdu až kolem sedmé, jelikož jsem měl lístek na sezení. Cestou k ní z nedaleké restaurace jsem viděl na parkovišti zaparkované červené kamiony přepravující Philovo zázemí. Před bránou jsem se mírně vyděsil, že se nedostanu dovnitř včas, protože u vstupu sever bylo doslova narváno. Naštěstí jsem měl vstup jih(kterým chodili lidi jen na sezení) z druhé strany. Tam u rámů pomalu nikdo nebyl – já přišel k hned k prázdnému rámu. Foťák jsem měl schován ve vnitřní kapse bundy. Pohled na rám mě, ale ujistil, že propašovat ho není šance. Nesměle a přihlouple jsem se zeptal co, že musím všechno vyndat. A po slovech „všechno kovové“ – jsem začal do košíčku vytahovat vše z kapes(i to nekovové) a nakonec i nesměle zabalený foťák. Bylo mi jasné, že ho musí ten pořadatel vidět. Nakonec mi stejně pískala sponka od opasku a tak bych ho v klidu pronesl i v té bundě. K mému překvapení ten pořadatel jen v klidu pronesl: „Vemte si to!“ Když jsem došel k místu, kde jsem měl sedět nemohl jsem tomu uvěřit první řada! První tři byly odebrané, aby čtvrtá byla na úrovni pódia – můj odhad z 3D modelu kde jsem si zkoušel pohled z mého místa na pódium byl tedy naprosto správný. Troufám si říct, že z míst na sezení nebylo místo, které by bylo pódiu blíž.

Do začátku koncertu jsem si krátil chvíli se starší ukecanou a svéráznou paní, která prý je stejný ročník jako Phil a tak mi to rychle utíkalo. Nejdříve chtěla jít jen na část koncertu(lístek měla od bohatých dětí), ale nakonec, tam byla celá nadšená až do konce. Vyprávěla mi, že byla v SA už 4x a, že už zažila i hodně nedůstojné kontroly, kdy lidi pořadatelé doslova šacovali. Pobavila mě hláškou, že si nevzala špunty do uší a, že když to na ní bude moc hlučné, tak abych se nedivil, když si strčí do uší papírové kapesníky:-)).

Pak jsem vyzkoušel vyfotit prázdné pódium a následovalo zděšení – udělal jsem tuhle jednu fotku a baterky se vybily. Byl jsem hrozně zklamanej – chtěl jsem běžet pro rezervní zpátky do hotelu, ale pořadatelka u vchodu mi sdělila, že to již není možné. Byl jsem doslova zoufalý a pátral očima kolem sebe jestli tam není nějaký Čech s foťákem, že bych si od něj půjčil baterky aspoň na dvě fotky, ale bohužel…A tak jsem si řekl, že si tím nenechám zkazit koncert a, že snad udělá fotky někdo jiný z našich stránek.

Koncert začal úžasným bubenickým sólem Phila, který vyběhl ze strany na které jsem seděl. Těžko říct která z písní mě nadchla více. Líbila se mi hodně sborově zpívaná True Colors, která mě zaujala tím, že byla jinak podána než na výběrovce Hits a podobala se spíš verzi z Love songs. Hodně jsem se těšil na rychlou Don't Lose My Number při které jsem zpíval a tleskal jak o život. Ostatně to jsem dělal skoro po celou dobu koncertu až mě z toho tleskání bolely ruce – v první řadě nebyl nikdo aktivnější. Jen napravo v uličce později jeden kluk tancoval. Mě bylo nakonec horko i v tričku. Nadchli mě vtípky a show celé kapely i když jsem je některé znal z DVD. Nejvíce kromě Phila na mě však první den zapůsobila dechová sekce a zejména věčně usměvavý saxofonista. Překvapil mě nástup písničky In The Air Tonight – téměř jsem ze začátku nepoznal, že bude následovat zrovna tenhle song. Pak před písní Wear My Hat jsem zahlédl chlapíka, který přinesl klobouky ke zvukařům a postupně je házel členům kapely. Jeden z nich hodil trochu nešikovně na zem, kde nikdo nebyl a tento klobouk jako jediný nakonec Phil hodil mezi publikum, kde se po něm jen zaprášilo. Vychutnával jsem si taky zpívání pár slov spolu s publikem při písničkách Can't Stop Loving You, Sussudio a závěrečné Take me home při kterém jsem již stál a neohlížel se na to jestli přeze mě někdo vidí nebo ne – považoval jsem to za povinnost – něco jako vzdát poctu mistroviJ. I přesto, že lidi na sezení byli během koncertu dosti pasivní a kontrastovali s pohybujícími se davy na stání, tak i tak když jsem se rozhlédl v pauze mezi písničkami po aréně, tak mi přišlo jakoby Phil spojil všechny lidi v jeden celek.

Po koncertě jsem měl sraz s Božkou, které jsem se svěřil, že bych hned šel i druhý den, ale neměl jsem už na něj lístek. Její sestra však už druhý den nechtěla absolvovat to čekací moratorium a mrznutí venku nutné pro stání k pódiu a tak mi nabídla jestli nechci jít místo ní. Což jsem s radostí uvítal, ale musel jsem si nějak vyřešit dopravu domů po koncertě, protože jsem v pátek už musel jít do práce a s tím byl docela problém…Druhý den ve čtvrtek jsme se s Božkou rozhodli, že se vyrazíme podívat k hotelu Four Seasons, kde bydlel v době nachlazení Phil. Našli jsme ho, ale netušili jestli tam Phil bylí i tentokrát. Žádní fanoušci tam nebyli až později se objevil německý pár a tři mladší fanynky a víte kdo další? Abacab – zjistili jsme, že se známe přes kámoše z Chebu. Navíc jsem si s ním domluvil odvoz domů, takže jsem mohl jí i na druhý koncert! Po tom co jsme viděli 2x černý Mercedes Vito s tmavými skly u hotelu a na značce nápis nějakého VIP servisu, tak jsme si řekli, že nějakou dobu počkáme (večer jsem ta samá Vita viděl lemovat horní kruhák u SA – jen ve větším počtu). A dočkali jsme se prvně kolem nás prošel onen usměvavý saxofonista a sám nás jako první pozdravil, ale mi ho nepoznaliJ - jen si říkali je to nebo není to on. Pak se vrátil znovu nás pozdravil a ten německý pár se s ním fotil – tak nám to docvakloJa hned jsme přiběhli taky – Božka měla naštěstí aspoň mobil s foťákem! A postupně chodili na nákupy jeden za druhým jak na nějaké přehlídce. Se všema co vyšli jsme se fotili – všichni byli moc ochotní a usměvavý. Abacab si je nechával podepisovat na LP Phila a na blánu k bubnu a mi litovali, že nemáme nic na psaníL. Ochranka hotelu nás odháněla a byli hrozně důležití – ty tři fanynky měli nějaký průšvih, protože vlezli do toho hotelu. Nakonec ohradili chodník před hotelem, ale bylo to zbytečné, protože jsme je odchytli za těmi zábranami. Cenné je pro mě foto s vokalistkou Amy Keys (snad to píšu správně) a nakonec jsme se dočkali mistra – ano Phil Collins a jeho žena Oriane také zrovna někam šli. Jeho žena byla zamračená a tvářila se na nás dosti odměřeně a Phil velmi pospíchal a opakovaně říkal, že jen jedno foto a jeden podpis – já stihl jen omylem natočit Božku s Philem na videosekvenci a pak už bohužel chvátal pryč, takže jsem fotku já propásl, ale i tak mám obrovskou radost z tohohle zážitku a doufam, že ta částečná odměřenost Phila byla jen ze spěchu či horší náladě kvůli zdraví apod. Měl u sebe něco jako nenápadnýho bodyguarda (ne žádný svalovec) – přišlo mi, že se ptá Phila jestli nás už nemá odehnat nebo tak něco) – ale taky to mohl být třeba i jeho manažer či jen někdo z jeho týmu - nevim. Co mě při těch setkáních mrzelo hodně, že až na pár slov neumím anglickyL.

Pak jsme vyrazili zpátky na hotel a celý promrzlý s vidinou dalšího mrznutí ve frontě před SA. Já jsem ještě předtím koupil nejlevnější možnou nabíječku, abych si na večer mohl nabít baterky.

Božka už zaujala asi po čtvrté hodině místo před SA, kde už byli fanoušci a já se k ní přidal poté co jsem se vrátil z restaurace, protože jsem se musel pořádně nadlábnout, abych celé to moratorium vydržel. V šest nás vpustili dovnitř – foťáky zase nebyli problém. A já utíkal co nejrychleji směrem k pódiu. Jak správně říkala Božka byla to menší překážková dráhaJ. A připadal jsem si jak ty lidi co běží v těch obchoďácích kvůli nějakým slevámJ. Když jsem doběhl, tak jsem zaujal volné místo hned u zábradlí po pravé straně – opřel si o něj bundu a do začatku koncertu jsem se od něj už nehnul. Všiml jsem si, že na sezení pouštěli až v sedm. Znovu jsem si krátil chvíli s dvěma českýma Fanynkami a následující koncert jsem střídal jásání a tleskot s focením. Moje fotky nejsou bohužel moc kvalitní – Phil se druhý koncert často objevil i u mě vpravo a někdy mi doslova pózoval před foťákem. Jenže já s ním mám problémy, že špatně ostří ve tmě a tak mi většinou ty nejlepší momenty unikly. Navíc nemam optický, ale pouze digitální zoom který na dálku rozostřuje. Byl pozměněn setlist – všiml jsem si hlavně písně Always, kterou jsem nikdy předtím neslyšel, protože není na řadových albech, ale prý vyšla jen jako singl a na DVD Serious Hits Live. A změna byla také v tom, že měl Phil menší rozlučkový projev. Rozuměl jsem jen, že tato kapela je nejlepší kapela na světě – s tím souhlasím PhileJ a, že už jsou velmi unavení, že hráli v mnoha zemích, že to byl vyjímečný večer, protože je to poslední koncert tohohle turné apod. – mohl by to někdo, kdo umí dobře anglicky rozepsat co vše říkal… I když lidi do toho tleskali a tak to i tak bylo někdy špatně slyšet. Nakonec Phil nezapomněl pochválit všechny včetně zvukařů, kterým podal ruku a se vztyčeným palcem jim ukazoval, že s nimi byl spokojený.

Koncert skončil a já si uvědomoval, že se mi splnil jeden z mých velkých snů…ze kterého mi na památku zůstanou aspoň fotky.

V závěru chci poděkovat zejména Božce a také Abacabovi, bez kterých bych na druhý koncert nemohl jít!

Jsem relativně mladej člověk a k Philovi jsem přišel dá se říct náhodou. Když jsem prožíval pubertu, hodně jsem se hudebně hledal. Asi ve čtrnácti jsem hodně začal poslouchat českej hip hop, protože to poslouchali skoro všichni mí kámoši a protože to bylo prostě cool. Vždycky jsem se ale snažil vnímat hudbu srdcem a tenhle styl mi toho moc nedával. Nastalo období kdy jsem hodně experimentoval: Punk, Techno, Rock, nic z toho mi toho ale nic moc nedalo.

Jednou jsem skouknul DVD z koncertu U2 a moc se mi to líbilo. Jednou jsem se o tom bavil na praxi s kuchařem a on mi říkal: U2 ty maj supr koncerty, tak jako Madona a podobně, ale všeobecně si říká, že nejlepší koncerty má Phil Collins. Vůbec jsem nevěděl kdo to je. Začal o něm chvilku mluvit a já začal cítit, že to musí bejt opravdu někdo vyjímečnej. Ten kuchař mi nakonec půjčil DVD Live and Loose in Paris z koncertu na kruhovým podiu a já se do něho doslova zamiloval. Tep mi stoupl, srdce bušilo o sto šest a já hned věděl, kruci to je ono! Zažil jsem u toho něco, co nikdy před tím a to jsem měl čistou hlavu.

Natolik mě to ohromilo a uchvátilo, že jsem se podíval na internet, zjistil, že má tady koncert, zamluvil si lístek a hned druhej den ho šel koupit. Od té doby jsem ten koncert viděl snad stokrát, z vydělaných peněz z brigády jsem si koupil DVD Finally…The first farewell tour a nemohl stále uvěřit, že tohoto vyjímečného hudebníka uvidím na živo.

Jeho hudba mi obrátila život naruby. Vzbudila ve mně tolik krásných citů, že jsem se dokázal zamyslet sám nad sebou a pomohla mi se zbavit pár nepříjemných zlozvyků z mládi. Pomalu se ze mě začal stával lepší člověk. Phil pro mě není jen obyčejnej muzikant ale člověk, který mi dokázal prostřednictvým svých nádherných písniček ukázat cestu. Stal jsem se tak svobodnější a snad i šťastnější.

Zpráva o odložení koncertu mě zasáhla stejně jako všechny, ale na druhou stranu jsem byl šťastnej, že ten koncert nezrušil, ale pouze odložil. Na koncert jsem se těšil jako malý dítě na Vánoce, akorát můj Ježíšek opravdu existuje. Pár nocí jsem nemohl dospat a pak přišel velký den D. Jsem až od Svitav, tak mě čekala ještě menší cesta do Prahy. Krátil jsem si jí discmanam s Philovejma písničkama.

Je to tady stojím před Sazka arénou. Bylo 18:00 a já byl ještě malinko nervozni, jelikož jsem měl lístky pouze na stání. Modlil jsem se abych chytnul ňáký dobrý místo. Když jsem se konečně dostal do kotle, nemohl jsem tomu uvěřit. Byl jsem hned za mantinelem co dělil plochu stání od plochy stání u podia. Tak přece jen ho uvidim a ještě docela blízko, srdce mi zaplesalo radostí. Naštěstí jsem neměl žádný velký potíže u vstupu. Sršela ze mě obrovská radost, že tam jsem, tak mě nikdo ani moc nekontroloval. Čekání bylo nekonečný. Naštěstí se ale asi hodinu před koncertem začali pouštět na dvou velkých plátnech vedle podia vtipný videoklipy, které mi čekání usnadnili. Třeba závody na pštrosech byli opravdu unikátní. Sem tam jsem prohodil pár slov s dalšíma fanouškama. Kolem mě byl výběr snad z celý Evropy. Vedle mě němci, za mnou angličani.

20:30 hodina H, minuta M, světla začali pohasínat. Tep stoupá, srdce opět bije o sto šest, připadal jsem si jak při startu raketoplánu. V tom se tam z ničeho nic objevil na podiu. Stál tam přede mnou. Tak rád bych mu za všechno poděkoval, za to jakej je a jak dokáže svojí upřímností a obrovským srdíčkem, měnit osudy lidí. Je to obrovskej dar a Phil ho využívá plnými doušky. Phil si sedl za bicí a začal jeden z nejkrásnějších okamžiků v mém životě. Nevím co bych vytáhl do popředí nebo naopak zkritizoval. Každá písnička, každý Philův vtípek, dávali dohromady jeden nádherný celek. Připadal jsem si jak ve splněném snu a nechtěl jsem se z něho nikdy probudit.

Ale tak jak všechny sny jednou končí, skončil i tenhle nádherný okamžik. Skončil ale co se týče fyzické stránky, v mém srdíčku pokračuje do teď a ještě dlouho pokračovat bude.

Uz pul roku jsem nemyslela na nic jineho nez na to az se mi splni sen, sen, ktery jsem snila od mala. A to sen, ze nazivo uvidim "meho" Phila, ktery je mezi vsemi zpevaky a umelci u mne na prvnim miste. Pamatuji si jak jsme s mym tatou kdyz mi bylo asi sedm poslouchali spolecne hodiny a hodiny Collinse. Kamkoli jsme jeli, nesmely chybet jeho nahravky. Nikdy se mi jeho pisnicky neohraly ba naopak jsem v nich nachazela vic a vic citu, ktery ke mne dolehal. Phil me proste nevratne zasahl. O to bylo moje prekvapeni, ze vystoupi v Praze v roce 1997. Tenkrat jsem bohuzel onemocnela a nemohla jit. Matne si pamatuji jak jsem probrecela kvuli tomu asi dve noci. Doufala jsem vsak, ze jeho prijezd neni posledni a ze do Prahy urcite zase zavita a ja si to vynahradim. Po letech se zacaly objevovat zpravy, ze Phil ma problemy se sluchem, a ze konci. Tenkrat jsem tomu nemohla uverit. Proto bylo tak velike prekvapeni, že jede turne, a ze letos opravdu u nas vystoupi. Nevahala jsem a okamzite uz prvni tyden prodeje si vstupenky koupila. A zacalo odpocitavani do dne "D" a obrovske nateseni. O to bylo po te zdeseni, ze koncert se odklada kvuli nachlazeni. Vsechno bylo najednou na "vaskach" a ja mela v hlave zmatek. Rikala jsem si, ze proste vystoupi, akorat o mesic pozdeji. Presto jsem byla porad na pochybach.... Tesila jsem se, ale spise jsem byla i zmatena a pripravovala se na to, ze bych se mohla opet zklamat. Nestalo se tak. Nastal den "D" a ja cely den nemohla myslet na nic jineho nez na to, ze vecer uvidim konecne po tech dlouhych letech nadeji sveho milacka. Odpocitavala jsem hodiny a minuty do zacatku. V praci jsem se nemohla soustredit, nejak jsem se zapomela i najist. 18.00 hod. huraaa beru tasku a radne zkraslena (kdyby si me nahodou vsiml) vyrazim i s kamaradkou na cestu. Pred SA jsme za necelou pulhodinku. Vidim, ze plocha pred vstupem se zacina pomalu, ale jiste zaplnovat. Chvili stojime a zjistujeme kudy vlastne dovnitr vejdeme podle vstupu. Najednou nas prekvapilo ostre svetlo, kamera, mikrofon a jedem "Dobry den, muzete nam sdelit proc jste prisly na koncert"? Chvili s kamaradkou zmatene stojime, nemame slov. Nakonec kamaradka vyhrkne "No protoze mame samozrejme radi Phila Collinse" Najednou se objevil mikrofon u mne. Stacila jsem strasne zrudnout a zacala koktat. Najednou ze mne vyhrklo dlouhatanske souveti, ze jsem hrozne stastna, ze to nakonec vyslo a do toho jsem vkladala vety jak jsem byla zklamana kdyz Phil onemocnel, a ze koncert byl vlastne ve hvezdach. Porad jsem mluvila a mluvila az do me kamaradka stouchla, ze uz se vubec nenataci a ze uz me nikdo neposloucha. Dostala pritom hroznej zachvat smichu a ja se vratila zpatky na zem. Jeste jsem stacila na kameramana zakricet kdy se to bude vysilat. Usmal se a pry ze nekdy od Pondeli na Ocku. Takze zazitek. Stejne me urcite vystrihli. Najednou jsme zjistily, ze se zacinaji pred vchodem utvaret fronty. Pohly jsme a zacaly se soukat dovnitr. Bylo neco malo po pul sedme. Jsme uvnitr. Zacnu okamzite hledat stanek....chci rezolutne tricko s Philem. Povedlo se. Behem chvilky si pres sebe pretahuji krasne cerne triko s Philovou siluetou a s napsanym jmenem. Jsem nadsena. Vzruseni zacina stoupat. To jak probihala kontrola tady psat nebudu, uz jsem to davala vedet a nechci se zase rozcilovat.
Jsme na miste. Sedadla jsem nasly bez problemu. Za pul hodiny to zacina. Nemuzu tomu ani uverit. Coze? Opravdu se mi splni sen? Mezitim si vsimnu jak primo predemnou odvazeji na nositkach jednoho z fanousku. Je totalne zeleny....asi slabost. Je mi ho hrozne lito. Divam se na podium a obdivuju jak je vse dokonale pripravene. Najednou se setmelo.....zapomenu i dychat jak jsem napnuta. UUaaa vidim Phila, opravdu ho vidim...vysel na podium a blizi se k bicim kde useda a to co pak nasledovalo.....byla to bomba.Jak jsem pred zacatkem byla zmatena zapomela jsem si jaksi odskocit. Po chvilce jsem musela narychlo vybehnout. Poradatel se me pri me ceste na ono misto zeptal jak se mi to libi. Az pozdeji jsem si uvedomila co jsem mu vlastne odpovedela "Normalne z toho mam orgasmus" Pan na me udivene koukal a ja se vratila zase na misto. Opet prelita rudou barvou. Divam se na na Philouska a uzivam si do rytmu. Zalijou se mi oci stestim, ze je to opravdu vsechno pravda. Nespoustim z neho oci, zpivam s nim a tleskam mu do rytmu tonu. Ani nevim presne jak nasledovaly pisnicky zasebou. Byla jsem v lehcim transu....Pecka stridala dalsi pecku a ja zurive placala rukama, dupala nohama a kricela s domnenim, ze me Phil zaslechne.
Pan vedle me me parkrat upozornil, ze preze me nevidi, ale ja ho vubec nevnimala. Po chvili to chudak vzdal. Jedna pripominka...vypadal presne jak pan prezident. Uplne jsem se az lekla kdyz si vedle me sedal, ze je to tak.
Pisnicka "True colors" je uchvatna. Strasne se mi libila a to spojeni vsech hlasu - no proste nadhera. Nasledovala dalsi rada hitu a ja si prala at to nikdy neskonci. Bohuzel se stalo....Phil odehral dalsi pisen a zacali se vsichni loucit. Jecela jsem a dupala co to slo. Cela hala se otrasala. Phil se na okamzik (vlastne tri okomaziky) ztratil. Najednou se zase ukazal. Byla jsem zase stastna. Pridavek rychle ubehl a Collins se louci s kazdym zvlast. Hala ho obdarila bourlivym potleskem. Jeste dlouho potom koukam na prazdne podium a neverim, ze to tak rychle ubehlo a ze mozna Phila uz nikdy nikdy neuvidim. Nastesti mam krasne vzpominky, ktere mi nikdo nikdy nevezme. Dekuji Phile mas navzdy v mem srdci svoje misto. Dale dekuji moc Donovi za to, ze nam umoznil setkavat se s Philem Collinsem alespon obrazne a seznamil me s lidmi, kteri mi rozumeji a ja rozumim jim. Vsichni vime co pro nas vsechny znamena. Diky diky...