wz

Phil Collins

Vítejte na největších českých neoficiálních stránkách britského hudebníka Phila Collinse! Jste . návštěvník.

 

 | Hlavní strana | Aktuálně | Alba | Fotogalerie | Reportáže | Texty písní | Turné | Vaše příspěvky | Média | Genesis | Chat | Diskuzní forum | QuickBox |

 

 

zpět

 

Historie Genesis

Genesis - to byla počátkem 70.let (vedle Yes, Pink Floyd, EL&P a dalších) ta pravá hudba pro mladé rockové aristokraty, kteří svou muziku chtěli vnímat nejenom jako revoltu a zábavu, ale i jako plnohodnotné umělecké dílo.

Dnes, kdy se do našich mozků všemožnými kanály (to slovo přesně sedí) navážejí triviální produkty hudebního průmyslu, vykalkulované na okamžitý účinek, je až nepochopitelné, že progresivní rock, vyžadující soustředěný a nejeden poslech, tak často kraloval v první polovině seventies čtenářským anketám i albovým prodejním žebříkům.

Namísto běžné písňové formule "verze ? refrén - verze" se rozkošatělé kompozice Genesis odvíjely jako dramaturgicky působivě vystavěné příběhy, jimiž byla slast se opakovaně proposlouchávat a objevovat jejich mnohovrstvou krásu. Byly utkány do podoby zvukomalebných tapiserií z mnoha chytlavých melodických a rytmických motivů. Tak vznikaly a do rozmanitých celků se spojovaly krajkově jemné akustické výšivky i sytě elektrifikované barevné plochy.


ŠKOLA HROU
Genesis se zrodili z popele dvou školních skupin z Charterhouse Public School, sídlící blízko Godalmingu v hrabství Surrey. Pro pochopení úsilí, které mladí hoši do svého muzicírování vkládali a motivací, které je hnaly kupředu je třeba připomenout, že typická anglická internátní střední škola byla ještě v polovině šedesátých let zkostnatělou institucí, lpící na zoufale zastaralých viktoriánských tradicích britského impéria. Uniformy, upjatá pravidla chování, takřka vojenský dril, dlouhé tresty, krátké vlasy, ...

V takovémto svazujícím kasárenském prostředí mohli studenti své mimoškolní zájmy realizovat pouze o víkendech, ve sportu, případně muzice, ovšem na druhou stranu o to intenzivněji, neboť mládenci nebyli rozptylováni svody okolního světa, prožívajícího od počátku sixties revoluční změny takřka ve všem lidském konání. Navíc jim škola dávala solidní základy klasické (artificiální) i církevní hudby a výrazně tak ovlivňovala jejich muzikální a vůbec umělecké vnímání - stačí si vybavit rozmáchlou kompoziční stavbu, majestátní sound, epicky rozkvetlé příběhy, divadelně působivou prezentaci a další artefakty raných Genesis z první poloviny 70.let. Jak uvádí biografická literatura, vzpomíná například Peter Gabriel na nesmírný citový zážitek, jaký mu přinášel společný zpěv církevních hymnů, kdy se v kostelní kapli cítil úplně vykřičený a na vrcholu blaženosti.

Vraťme se ale zpět do poloviny 60.let v Charterhouse. Na škole vedle sebe působily dva soubory, jejichž členové se navzájem samozřejmě znali a přátelsky spolu soutěžili. The Anon provozovali hlavně coververze skladeb Beatles a Rolling Stones v sestavě: baskytarista Rivers Job (později člen Savoy Brown Blues Bandu v období druhého alba Getting To The Point z roku 1968), zpěvák Richard MacPhail (pozdější Gabrielův cestovní manažér), bubeník Rob Tyrell a kytaristé Anthony Phillips a Michael Rutherford. Jediná nahrávka, která se s The Anon zachovala je demo Phillipsovy skladby Pennylvania. V The Garden Wall, jejichž repertoár byl ovlivněn hippie vlnou flower-power, válčili s notami pianista Tony Banks, za mikrofonem stál Peter Gabriel a u bicích seděl Chris Stewart.

Když Job a MacPhail dokončili v červenci roku 1966 školní docházku, uspořádal Job rozlučkový koncert obou souborů. The Anon pak fungovali nějakou dobu jako bluesově orientované trio s Rutherfordem za mikrofonem. Krátce na to, při příležitosti pořídit v domácím studiu Briana Robertse pár demonahrávek, posiluje sestavu The Anon (již bez Tyrella) kompletní trojice The Garden Wall. Nová formace používá pracovní název (New) Anon. Celkem bylo během dvou dní nahráno šest jednoduchých, poloakustických popěvků, pocházejících převážně od dua Phillips-Rutherford. Pouze She Is Beautiful (později se v přepracované podobě objevuje pod názvem The Serpent na prvním LP Genesis) je společnou prací Bankse a Gabriela.

Kazeta s nahrávkami byla zprostředkovaně předána na absolventském večírku Jonathanovi Kingovi, bývalému studentovi téže školy, jenž se v roce 1965 proslavil hitem Everyone's Gone To The Monn a následně se věnoval produkci a vyhledávání talentů. Pod jeho vedením pořídila tehdy ještě bezejmenná kapela pár dalších demáčů, mezi nimiž vyniká psychadelická Where The Sour Turns To Sweet a následně byla společně podepsána roční smlouva (traduje se, že původně navržený desetiletý úvazek zamítli rodiče chlapců, kteří byli v době jejího podpisu ještě žáky školy!). Zakrátko poté vymyslel Jonathan King pro kapelu biblický název Genesis. Údajně tak chtěl vyjádřit to, že on i skupina stojí na počátku "new sound and a new feeling", jak pravil.

Poznámka pro sběratele: větší část zmíněných vzácných relikvií v podobě raných demonahrávek obsahuje 4CD komplet Genesis Archive 1967-75. Pečlivkové si všimnou trochu zmatečného datování některých skladeb na přebalu kompletu, většina uváděných skladeb je zřejmě posunuta o rok. Důkazem jsou rozpory mezi křížově kontrolovanými (a pravděpodobnějšími) údaji z encyklopedií a biografií a údaji na přebalu Archive.

První pokus o nahrání a vydání singlu v létě roku 1967 nevyšel. Skladbu Where The Sour Turns To Sweet tak můžeme slyšet pouze na Archive 67-75. Je všeobecně známo, že Jonathan King tlačil Genesis směrem k jednoduchým průzvučným písním, podobným tomu, čím se za oceánem prezentovali west-coastoví Byrds (zlí jazykové tvrdí, že měl nadevše rád operetně popové Bee Gees, ovšem on sám to popírá). Kapela však v té době již inklinovala k přemýšlivějším hudebním formám a předvedla se Kingovi sadou osmi kompozic, jež sami členové později označili jako zárodečné (i když prý ještě primitivní) pro jejich další směřování k delším a komplikovanějším věcem.

Hrozící konflikt skupina zažehnává gibbovsky sladkou písní The Silent Sun, aspoň kousek svých uměleckých ambicí si pak schovala na b-stranu, do skladby That's Me. Singl byl vydán 22.února 1968, uspěl u kritiků a redaktorů některých rozhlasových stanic (např. pirátské stanice Radio Caroline, pamatuje ještě vůbec někdo tohle středovlnné rockové rádio vysílající z mezinárodních vod v šedesátých a sedmdesátých letech někde kolem 250 metrů, alias 1200 kHz?), ovšem u zhýčkaného britského posluchačstva nezabrala. Ani následující, podobně koncipovaná (áčko pro masy, béčko pro gurmány) SP z května A Winter's Tale / One-Eyed Hound neuspěla.

Poznámka pro sběratele: všechny čtyři skladby z výše uvedených singlů jsou jako bonusy přiřazeny například k americkému vydání alba "From Genesis To Revelation" (DCC Compact Classics, DZS-051, 1990).

Následovala první personální změna, vlažného Chrise Stewarta (dávno nemuzicíruje, dnes řídí vlastní farmu) nahradil v červnu 68 u bicích společný známý John Silver. Manažéra Jonathana Kinga komerční propad obou singlů neodradil a správně usoudil, že Genesis bude lépe vyhovovat formát LP. Byl to on, kdo vymyslel základní dramaturgickou ideu koncepčního alba, zachycujícího svět od zrození po zánik. Bohužel nezkušená kapela byla stále ve vleku svého producenta a mecenáše a tak nedokázala využít potenciál londýnského Regent Sound studia, ani zásadně ovlivnit výslednou podobu díla, kdy Jonathan King pověřil Arthura Greensladea doaranžováním a nahráním smyčcové sekce, která zabrala celý jeden stereofonní kanál! Snad to měl být pokus o napodobení rockově symfonických Moody Blues.

FROM GENESIS TO REVELATION (1969)

Většina fanoušků toto album programově ignoruje. Genesis na svém debutu skutečně zní mdle, něco jako naředění Moody Blues, nebo nepovedení Barclay James Harvest ... a to by se ještě obě jmenované kapely za toto přirovnání mohly pěkně naštvat. Triviální tříminutové písničky, jedna jako druhá, obalené v cukrové vatě smyčců. Zaujmou jednotlivosti, gospelový úvod Where The Sour Turns Sweet, na převážně poloakustické Genesis překvapivě zvučná, drnčivá kytara v In The Beginning, prostor ve Fireside Song, lehce bluesový akcent v The Serpent, ... prostě fragmenty. Opravdové kouzlo Genesis, tak jak je známe, budeme hledat na From Genesis To Revelation marně. Tony Banks komentuje podle publicisty Hugha Fieldera nepovedený debut zhruba tak, že "pastorální písně byly v pořádku, ale ty takzvaně agresivnější dopadly až na výjimku In The Wilderness strašně, zněly všechny naprosto stejně". Jonathan King naproti tomu album (a sebe) hájí slovy "je to skvělé, nezaslouženě podceňované album". Paradoxní je, že From Genesis To Revelation se shání nejhůř ze všech alb, v současné době je na trhu pouze předražená CD verze (USA direct import).

Bezprostředně po prázdninovém nahrávání debutu se jednotliví členové Genesis rozutekli za svými školními povinnostmi. Tony Banks zahájil univerzitní studia matematiky, fyziky a filozofie, Mike Rutherford nastoupil na techniku, Anthony Phillips a Peter Gabriel pokračovali ve středoškolském studiu. Vzájemný kontakt se omezil na vzájemné návštěvy ve studijním volnu. Během pár měsíců po březnovém vydání bylo jasné, že album propadlo, prodalo se totiž pouhopouhých 500 kusů. Jonathan King učinil ještě poslední pokus o komerční průlom, v červnu 1969 vydal třetí singl se skladbami Where The Sour Turns To Sweet/ In Hiding a pak víceméně ztratil o Genesis zájem. Konec snu?
BOD ZLOMU
Pro členy skupiny byl rozchod s Kingem svým způsobem vysvobozením, již delší dobu jim bylo jasné, že jejich a Kingovy představy o muzice se principiálně rozcházejí, pouze pocit vděčnosti a loajality jim bránil v radikálním řešení. K pravidelnému cvičení a komponování se však Genesis dostali až o prázdninách 1969, kdy se zejména ve spolupráci dua Phillips - Rutherford začínal rodit nový styl a sound. Tématem číslo jedna byla otázka profesionalizace. Zatímco Ant a Mike byli jednoznačně pro, Tony, Peter a John své rozhodnutí o pár měsíců odložili, přeci jenom rozhodnutí zahodit jistotu budoucího civilního povolání vyžadovalo kuráž. Rozhodnutí padlo poté, co skupina investovala do vybavení stovky liber, z větší části vypůjčených od rodičů (což jaksi nemohli překousnout někteří kritici, zastánci pochybného názoru, že rock vznikající s finanční výpomocí rodičů nemůže být opravdový). Ještě předtím odchází John Silver (studia v USA). Nahrazuje jej drummer John Mayhew, sehnaný na inzerát v MM. Kapela v létě a na podzim roku 1969 zkoušela a bydlela porůznu u známých a příbuzných. Nový repertoár začínal dostávat jasné kontury. To pravé tvůrčí vzepjetí však nastalo až na přelomu let 69-70 na venkově v Dorkingu, kde rodina bývalého studentského spoluhráče MacPhaila zdarma pronajala kapele na půl roku domek. Intenzivní soustředění se jen a jen na vlastní hudbu přineslo vedle zcela zásadního uměleckého posunu Genesis i řadu osobních "ponorkových" problémů.

Skupina nově zkomponovaný materiál testovala usilovným koncertováním, většinou v roli předskokanů - například symfonicky rockových Barclay James Harvest, jim podobných Rare Bird a dokonce i glamm-boogie idolů T.Rex, či bluesmana Johnnyho Wintera. Již v době před vydáním Trespass měli Genesis určitý kultovní statut, zejména v jihovýchodní Anglii, kdy svou uchvacující jevištní prezentací získávali další a další věrné příznivce. Měli dar skvěle gradovat svá vystoupení, začínali pěkně piánko, kdy se k akustickým kytarám Mikea a Anthonyho následně přidávaly Tonyho klávesy a Peterův soulově ohebný a častými "recitativy" prokládaný zpěv, vycházející z tradic music-hallu a umocněný teatrálními gesty i kostýmy, které působivost stylizace ještě umocňovaly. "Full forte" finále tehdejších koncertů obstarávala většinou až dvacetiminutová verze The Knife. Na konci show zpravidla stáli naproti sobě muzikanti naprosto vnoření do své hudby a uhranutí posluchači, kteří doposud nikdy neslyšeli takovou kombinaci silných melodií a propracovaných instrumentálních pasáží.

Jeden z koncertů navštívil na popud svého partnera Johna Anthonyho i Stratton-Smith, majitel firmy Charisma Records, zaměřené na progresivní rockové skupiny, stačí jmenovat Audience, Rare Bird, Van Der Graaf Generator, Capability Brown a Nice. Výsledkem byl okamžitý kontrakt na natočení alba a skvělé firemní zázemí, zajišťující skupině pravidelný příjem a absolutní vládu nad svým vlastním uměleckým směřováním. Počátkem léta 1970 Genesis přerušují koncertování a pod produkčním vedením Johna Anthonyho nahrávají ve studiu Trident své druhé album. Jeho dramaturgii ovlivnily poznatky z koncertů, byly zařazeny pouze skladby, které naživo fanoušky oslovily, čímž byly trochu zvýhodněny sytější songy, což po čase kritizoval zejména hlavní tvůrce umných kytarových akustických pavučin Anthony Phillips.


TRESPASS (1970)
První "opravdové" album Genesis. Hned první tóny Looking For Someone na nás dýchnou ambiciózní originalitou. Osamocený Gabrielův tklivý vokál, doprovodné tóny varhan, po pár vteřinách doslova vytrysklý gejzír plného soundu kapely. Máte pocit, že se ocitáte v rozkvetlé zahradě tónů, kde se můžete kochat krásou malých květů dvanáctistrun i mohutně rostlých kmenů hammondů. Perlivě akustický úvod White Mountain přechází v cválavou melodii, prokládanou decentními mezihrami a typicky naléhavým Gabrielovým hlasem. Piánem se zvolna rozjíždí i Visions Of Angels, prostřední a závěrečnou forte pasáž zdobí kaskádovité bicí a nebeské chóry. Stagnation vyniká pasážemi, kdy se klávesy Tonyho Bankse utkávají v souboji s kytarami Anthonyho Phillipse. Překvapivě úderný rif The Knife a vůbec celá tato mohutně působící závěrečná devítiminutová kompozice působí jako protiklad k předchozí křehké Dusk.

Hudba raných Genesis - tak jak ji v podstatě definuje Trespass - působí dodnes neuvěřitelně vizuálně, je plná pastelových barev a kontrastů, niterné pasáže střídají chrámově velebné tóny, prosebně procítěný zpěv se mění v bolestně naléhavý, výsostná a často souběžně ve dvou liniích probíhající melodika prorůstá pletivem rytmiky, epicky stavěné texty působivě dotvářejí náladu dramaticky vystavěných kompozic, ... A to Genesis dokázali svůj skvostný originál pár let ještě obohacovat o nové prvky a technicky zdokonalovat. Je až neuvěřitelné, že tak původní a přitom sdělné dílo nezaujalo širší vrstvy. Někteří recenzenti to vysvětlují izolovaností provázející vznik alba. Fakt, že skupina v době komponování Trespass programově neposlouchala nic jiného než sebe sama, vyústil v natolik jedinečný hudební tvar, že masové publikum nebylo schopno jej hned pochopit a přijmout za svůj.

Enormní nasazení a překotný vývoj Genesis v průběhu realizace alba Trespass si vybrali svou daň. Anthony Phillips, v několika směrech dosavadní vůdčí osobnost se rozhodl odejít. K muzikantsky běžným osobním rozporům s ostatními členy kapely, se připojily deprese a nezvládnutelná předkoncertní tréma. Také umělecky se Phillips začal vzdalovat ostatním členům, preferoval intimnější a decentnější akustické formy svých dřev, příležitostně obklopených elektrifikovanými instrumenty. Zbytek kapely měl tendence sound Genesis posunout k rockové objemnosti a Gabriel v téže době znovu objevuje (začínal jako bubeník) svou "slabost" pro výrazné rytmické prvky.


HURÁ NA VRCHOL

Kapela se paradoxně současně ocitla na počátku úspěchu i zániku. Definitivní rozhodnutí pokračovat padlo až při návratu z posledního společného koncertu s Anthonym, kde však padl i verdikt vyhodit Mayhewea, jehož ušlápnutá hra na bicí nestačila rostoucím požadavkům dynamicky i rytmicky náročně členěných kompozic.

Protože doslova "za dveřmi" byla koncertní promo-kampaň na podporu Trespass, připraveného k vydání v říjnu 1970, museli Genesis urychleně hledat kytaristu i bubeníka. V Melody Makeru záhy vyšel inzerát hledající bubeníka s citem pro akustickou hudbu a hráče na dvanáctistrunnou kytaru. První na řadě byl konkurz na bicmena, mezi jinými se jej zúčastnil i jistý Phil Collins (ten dal dokonce přednost klání o místo v Genesis, před podobnou akcí u Yes). Díky své bravurní a nápadité hře i komediantským dispozicím bez problémů uspěl.

Phil Collins (narozen 30.1.1951) začínal jako dětská filmová hvězdička, již od raného mládí však prý byli jeho největší vášní bubínky, tamburíny, triangly, prostě vše do čeho se dalo s rámusem bušit. Mezi filmovými roličkami je často zmiňována účast v davu beatlesovských fanoušků při televizní sekvenci A Hard Days Night. Jeho hudební kariéra započala ve čtrnácti, účinkováním v jedné z verzí muzikálu Oliver a pokračovala přes několik lokálních skupin, až se v roce 1969 objevil na bombastickém konceptuálním projektu skupiny Flaming Youth - Ark 2 (dnes coby sběratelská chuťovka k sehnání v remasterované CD verzi od Polydor Japan za cca. 1200,- Kč). Přes velkou kampaň v tisku a televizi album komerčně neuspělo a Collins se porozhlíží po novém angažmá, účastní se přehrávek u Manfreda Manna, kontaktuje Jona Andersona z Yes, potkává Tonyho Strattona-Smitha a dozvídá se o konkurzu u Genesis ....

Tak jako u sluníčka Phila Collinse, se na Genesis usmálo štěstí i v případě nového kytaristy Stevea Hacketta (12.2.1950). Po krátké epizodě s Mickem Barnardem, jenž prostě technicky nestačil, objevil Peter Gabriel jeho inzerát pravící, že "imaginativní kytarista / skladatel hledá spolupráci s vnímavými muzikanty, kteří si přejí překonat stagnující hudební formy". Po telefonickém rozhovoru přijal Hackett Gabrielovo pozvání na prosincový koncert Genesis v londýnském Lyceu a ruka byla v rukávě. Energická Hackettova hra, kombinovaná se zaujetím i pro dvanáctistruny, plus kompoziční a aranžérské schopnosti, to vše posunulo styl a sound Genesis opět dále.

V konsolidované, osobnostmi nabité sestavě se Genesis počátkem roku 1971 s chutí pustili do celoanglického turné. Zejména díky Philu Collinsovi dostaly staré skladby novou vitalitu. Půlroční řehole, kdy vystupovali prakticky den co den přinesla skupině celou řadu nových příznivců, popularitě pomohlo i společné koncertování s dalšími koníky ze stáje firmy Charisma - přítulně folkrockovými Lindisfarne a hořce artrockovými Van Der Graaf Generator. Do noty si padli zejména zpěváci Peter Gabriel a podivínský Peter Hammil, leader VDGG.

V téže době se začal na pódiu stále silněji prosazovat Gabriel. Proluky mezi skladbami prokládal proslovy, zpočátku spíše popisnými a vztaženými ke skladbám skupiny, později stále častěji metaforickými i ostře satirickými. Jeho příběhy se postupně staly spolu s šokujícími převleky nedílnou součástí koncertů a hráli v cestě za úspěchem podstatnou roli. Genesis totiž v té době neměli jinou možnost jak získávat nové příznivce, než vytrvalým obrážením dalších a dalších štací. Pár minutové singly nevydávali, proto je rozhlasové stanice ignorovaly, a o TV si mohli nechat tak akorát zdát ...

Ke komponování a zkoušení nového materiálu pro třetí album se Genesis v létě 1971 opět uchýlili na venkov, tentokráte se jim stal útočištěm dům Tonyho Strattona-Smithe poblíž Tunbridge Wells. Pod oficiálně propagovanou hlavičkou kolektivního komponování se odehrával tvrdý souboj výrazných autorských osobností o každou notu. Nutno říci, že ku prospěchu společné věci. Noví členové svým entuziasmem parádně doplnili zaběhnutou charterhouskou trojku. Phil Collins se ukázal jako neúnavný katalizátor tvůrčího procesu, byl ochoten zkoušet nové nápady s kýmkoliv a kdykoliv, Steve Hackett zase experimentoval s novými kombinacemi kytar a rozšířených kláves. Po tříměsíční přípravě nastupují Genesis v srpnu do studií Trident, aby opět ve spolupráci s osvědčeným producentem Johnem Anthonym a zvukařem Davidem Hentschelem začali nahrávat. K vydání bylo album připraveno v listopadu 1971, mezitím se Genesis vydali na další kolo koncertů po Anglii.

NURSERY CRIME (1971)
Zatímco desetiminutovým monumentem The Knife album Trespass končí, stejně majestátní Musical Box následující elpé Nursery Cryme otevírá. Úvodní tóny dvanáctistrunných kytar doprovází Gabrielův intimně ztišený hlas, zhruba po čtyřech minutách nastupují v mohutných příbojových vlnách Banksovy klávesy, Collinsovy bicí a přidává se tentokráte již chvějivě vyšponovaný, emocemi nabitý zpěv Petera Gabriela, jenž doslova prožívá bizardní příběh Henryho, ztrácejícího svou hlavu při hororové partii kroketu. Křehce akustickou For Absent Friends, zpívanou Collinsem, zakrátko střídá osmiminutová, pádivá a sytě rocková The Return Of The Giant Hogweed s dominujícími, místy až kostelně mohutnými klávesami a výstředně humorným textem o rozpínavé rostlině ohrožující lidskou existenci. Po zklidnělé, baladické, decentně a zvukomalebně konturované Seven Stones přichází komická "miniopera" Harold The Barrel s lehce praštěným surrealistickým textem. Krátká zpívanka Harlequin uvede na scénu plnokrevnou závěrečnou The Fountain Of Salmacis, postavenou na mýtickém příběhu o Hemafroditovi, v níž naplno zazáří Steve Hackett svým kytarovým sólem. Nursery Cryme na Trespass navazuje, je však muzikantsky vyspělejší, objevují se nové barvy klávesových nástrojů, zejména mellotronu, sound je barvitější a mohutnější, instrumentace i vokály suverénnější. Své udělal i výrazně kvalitnější zvuk, je slyšet, že Genesis ve studiové práci pokročili, jednotlivé nástroje jsou čitelnější, vyváženěji působí i poměr mezi Gabrielovým plným, hrdelním vokálem a ostatními instrumenty.

V době přetrvávajícího nezájmu širšího domácího publika (ani Nursery Cryme se vůbec nedostalo do britského albového žebříčku), přišla neuvěřitelná zpráva z Belgie - Trespass trůní na vrcholu tamní Top! Samozřejmě, že skupina reagovala a zanedlouho v Bruselu koncertovala a dokonce natočila čtyř skladbový půlhodinový medailónek pro televizní pořad Rock of Seventies. Brzy po návratu čekala Genesis další příjemná informace ze starého kontinetu, Nursery Cryme byla na čtvrtém místě italského žebříčku. Itálie, se svou bohatou tradicí ve vážné a operní hudbě, byla a dodnes je Mekkou art-classical-prog-? apod. rockových skupin (stačí zalistovat katalogy, či www stránkami firem jako Vinyl Magic, či Mellow Records - to je však téma na samostatný článek). Logicky následovalo turné, které skupině značně zvedlo sebevědomí, na Apeninském poloostrově byli Genesis již v té době vnímáni jako superhvězdy mezinárodního formátu. Hráli nejenom v klubech, ale i v obrovských arénách a na sportovních stadiónech. Následovalo menší turné po domovině, kdy Peter Gabriel poprvé předvedl publiku svůj nový kostým s límcem posázeným "diamanty" a vyholenou brázdu na hlavě, přizdobené navíc černými velekruhy kolem očí. Poslední slavnostní rozlučkové vystoupení se odehrálo 28.6.1972 ve Watford Town Hall.

Vše směřovalo k přípravám nového alba Foxtrot, které překvapivě neměl produkovat John Anthony. Letní soustředění přerušilo pouze malé italské koncertní intermezzo a svatba Tonyho Bankse. Nový materiál vznikal pro Genesis tradičním způsobem, kompoziční fragmenty skladeb jednotlivých členů se vzájemně kombinovaly, přearanžovávaly a doplňovaly o společné nápady. Typickým příkladem je takřka půlhodinová Supper' Ready, na jejímž počátku byla kraťoučká Willow Farm. Posílené sebevědomí skupiny se projevilo i v tom, že Genesis se po boku Davida Hitchcocka stali spoluproducenty alba, vydaného v říjnu 1972 spolu se singlem Happy The Man, skladbou nenalézající se na albu (sběratelé musí sáhnout po 4CD "Genesis Archive 1967-75").


FOXTROT (1972)
Foxtrot uvádí snové probouzení Watcher Of The Skies, kdy velebným mellotronovým intrem začíná po dvou minutách zvolna prorůstat rytmické staccato, aby přišel suverénní Peter Gabriel vyprávějící fantasy příběh, inspirovaný pohledem na opuštěnou krajinu okolí italské Neapole. Následná průzvučná Time Table opakovaně vrcholí vzepjatým melodickým motivem. Malým muzikálem zasazeným do bohatě vyřezávaného aranžérského rámu je devítiminutová Get 'Em Out By Friday, vyprávějící humorně pojatý, fiktivní příběh z budoucnosti o lidské nenasytnosti, kdy lidé smějí vyrůst pouze do metrové výše, aby se jich více vešlo do nájemních bytů. Okolo pohádkového motivu se také odvíjí Can - Utility. Instrumentální akustická perlorodka Horizons je oddechovou předehrou uvádějící na scénu vrcholný monument tvorby Genesis, třiadvacetiminutový, sedmidílný epický opus Super's Ready. Celek vznikal postupně, kdy se k základní zhruba desetiminutové části přiroubovávaly výhonky dalších rozpracovaných songů. Je uměním vyvolených rockerů dokázat, aby barvitá hudební koláž různorodých materiálů působila kompaktně a plynula s grácií mistrovských děl klasické hudby. Jejími součástmi byly vtipné hříčky, pasáže vzniklé z improvizovaného muzicírování i pečlivě vygradované songy. Přesto byla dle sarkastických slov Tonyho Bankse pouhým: "soubojem hlasitého a tichého a velice romantického s naprostou blbostí". Samostatnou kapitolou Super's Ready se stal scenáristicky vystavěný text Peter Gabriela o boji sil světla a stínu vrcholícím zjevením, podnícený jeho vlastní spiritistickou příhodou v domě Johna Anthonyho, kdy jak pravil: "každý z nás měl pojednou tvář někoho jiného, bylo to jako kdyby do nás vstoupilo něco jiného a nás využilo jako místo pro svou schůzku". Přestože v první polovině sedmdesátých let nebyla pátnáctiminutová až půlhodinová stopáž až tak nic mimořádného, stala se Super's Ready ojedinělá svou sytou melodičností a posluchačskou vstřícností, kdy kapela - na rozdíl od většiny ostatních progresivních rockerů - programově rezignovala na víceméně samoúčelné exhibiční instrumentální vycpávky a fanoušky vedla svou proměnlivě čarokrásnou krajinou tónů takříkajíc "za ručičku".

Foxtrot formálně i obsahově završuje přelomovou vývojovou etapu, započatou albem Trespass. Po všech stránkách je jedním z nejlepších alb Genesis. Během sedmi týdnů v britské hitparádě dosáhlo album 12. místa. V době zahájení podzimního turné, těsně před jeho vydáním, přišel Gabriel se svou liščí hlavou, dalším šokujícím kostýmem. Publicita, kterou tím vyvolal se odrazila v rostoucím zájmu širšího rockového publika, které zčásti doposud bralo Genesis jako snobskou posluchačskou záležitost.

Protože doma a na kontinentě již bylo zaděláno na úspěch, soustředil majitel firmy Charisma, Stratton-Smith své úsilí za "velkou louži". Ve slovutné New York Philharmonic Hall připravil na 13.prosince 1972 promokoncert, na který pozval zástupce amerických médií. Podle vzpomínajících hudebníků dopadl katastrofálně, amíci však byli uneseni, něco takového ještě prostě neviděli. Pro Genesis se tak otevřely nové perspektivní obzory, ovšem skupina nezapomněla na své věrné evropské posluchače a počátkem roku 1973 uskutečnila triumfální turné po Itálii, kde Foxtrot kraloval tamější Top Chart. V Anglii poprvé pravidelně koncertovali v halách a jako hlavní hvězda večera. Jejich nová jevištní show - bez viditelné aparatury - využila světelný efekt, založený na zneprůhlednění průzvučné opony z gázoviny nasvícením uv lampami (kdo dnes vzpomene na módu fialových úvéček, které rozzářily vše bíle kolem sebe, záclony, někomu udržované zuby a hlavně, zprůhlednily spousty dámských halenek a sukní). Peter Gabriel stále více zapojoval své extravagantní masky a převleky do jevištního hudebního dění, spolu s jeho teatrálními výstupy se staly nedílnou součástí působení skupiny na stále se rozrůstající publikum.

Jarní americké turné však ukázalo, že vydobýt si úspěch v USA bude především tvrdá a usilovná práce. Své zámořské publikum si museli Genesis vypěstovat prakticky z ničeho. Firma Buddah, pověřená distribucí jejich alb prostě neměla sílu a konexe na to, aby kapelu prosadila do prestižních hudebních periodik typu Rolling Stone. V těchto souvislostech bylo už jenom uskutečnění turné úspěchem.

Po ukončení více jak půlročního koncertování, mělo následovat obvyklé nahrávání nového studiového alba a jeho vydání do konce roku 1973. Genesis však potřebovali dobít baterky. Muzikanti dlouho neměli osobní volno, pouhých pár nových skladeb se navíc nacházelo v zárodečném stádiu a i když proběhlo tříměsíční kompoziční soustředění v Dorkingu a následné zkoušení materiálu opět v taneční škole v Shepherd's Bush, nebylo jistá, zda studiovka do konce roku vůbec bude. Firmy v takovém případě hrají na jistotu, buď vydat best of, nebo live. Na přelomu července a srpna 1973 tedy Genesis vychází první oficiální živák, jakési best of live.


LIVE (1973)
Z dnešního pohledu především cenný dokument tehdejšího live soundu Genesis. Záznam pochází z února 1973, ze dvou akcí v Manchesteru. Absentující obrazová složka vystoupení samozřejmě ochuzuje vjem z díla, ovšem na druhou stranu soustředění se jen a jen na hudbu umožňuje snadněji rozpoznat rozdíly oproti původním studiovým verzím. Zejména starší songy z před collinsonovsko-hackettovského období mají novou tvář, znějí razantněji a košatěji. Stačí si například porovnat obě verze závěrečné Knife. Údajně bylo Live připravováno jako dvojalbum a mělo obsahovat extra dlouhou verzi Supper's Ready, dokonce prý existuje pár holandských promo výlisků tohoto 2LP (viz. článek v Record Collectoru č.146).

Přestože Live zařazené do nejlevnější cenové kategorie překvapivě dosáhlo devátého místa v GB, nebyla skupina jeho vydáním příliš nadšena a dlouho se k tomuto svému dítku chovala macešsky, pravidelných reedic se dočkalo až po mnoha letech.

Spontánní přístup k nahrávání, jenž do kapely přinesl Phil Collins, nakonec zvítězil i v případě nahrávání Selling England By The Pound. Společné improvizované přehrávání fragmentů skladeb přinášelo ty správné tvůrčí impulsy pro jejich dokončení. Dřívější pečlivé vypilovávání a neustálé předělávání skupinu zdržovalo a invenčně vyčerpávalo. Phil Collins svůj muzikantský přetlak ventiloval v prázdninovém relaxačním hraní se skupinami svých školních přátel Zox a Radar Boys, kde hrál i původní kytarista Yes, Peter Banks. Závěrečná fáze nahrávání alba nastala v srpnu, ve studiu firmy Island, opět za účasti osvědčeného zvukaře, nyní i spoluproducenta Johna Burnse. Brzký termín vydání alba, říjen 1973 byl, vzhledem k průběhu jeho vzniku, všeobecným milým překvapením.



SELLING ENGLAND BY THE POUND (1973)
Osamocený Gabrielův emotivní hlas, posléze doprovázený piánem, otevírá album prostřednictvím Dancing With The Moonlight. Tradiční osmiminutový song Genesis, prokládaný hradbami mellotronových chórů i akustickými zahrádkami kytar. Druhá skladba I Know What I Like vyšla i jako singl, přestože se nejedná o žádnou úlitbu sešněrovaným požadavkům na SP. Prvním vrcholem je podmanivá Firth Of Fith, zejména díky opojnému, do medova navazbenému Hackettovu sólu. Nenápadným - ovšem pro budoucí ranou postgabrielovskou éru Genesis až prorocky znějícím - příspěvkem je něžná písnička More Fool Me s pěveckým partem Philla Collinse. Kontrastní, kompozičně rozvětvená The Battle Of Epping Forest vypráví o krvavé válce gangů v londýnské čtvrti East End. Umně vyplétaný akustický podklad instrumentální After The Ordeal obohatí v druhé polovině další táhlé, zpěvavé kytarové sólo Stevea Hacketta. Druhým vrcholem je jedenáctiminutová, poklidnými melodickými vlnami nesená a nápaditou instrumentální improvizací gradující Cinema Show, přecházející plynule v post scriptum Aisle Of Plenty s opakovaným úvodním motivem celého alba.

Selling England By The Pound sází především na muzikantskou, kompoziční i aranžérskou vyspělost. Genesis se po nebývalém vývoji v letech 1970-72 jakoby ustálili ve stylu a soundu, vybrušovali detaily a pohrávali si s kombinacemi zvuků nástrojů. Kdo neustále překvapoval, byl Peter Gabriel svými spletitými, často až surrealistickými texty, předurčenými k různým výkladům. V GB Nr.3.

V době vydání alba již Genesis triumfálně projížděli starou dobrou Anglii křížem krážem. Jejich nadstandardní dvouhodinové koncerty byly rockovým divadlem se vším všudy. Díky Peterovi Gabrielovi a jeho mluveným kontaktním vstupům však neměli Genesis nikdy "pinkfloydovské" problémy s odtržením se od publika. Na druhé straně pozornost médií, kterou na sebe Gabriel strhával, začala uvnitř po všech stránkách demokratické kapely vytvářet určité pnutí. V téže době navíc grupa zjišťuje, že přestože pracuje "od nevidím do nevidím" její finanční situace není růžová. Nový manažér Tony Smith byl podle vlastních slov doslova zděšen když nahlédl do účetnictví Charisma - Genesis. Vysoké náklady na poslední americké turné dostaly kapelu do mínusu v řádu stovek tisíc liber (tehdejších). Naštěstí se Tony Smith projevil jako zdatný obchodník a červená čísla postupně měnila barvu. Listopad a prosinec 1973 prožili Genesis na turné v USA, nový rok zahájili v Itálii, následoval návrat do USA a Kanady.

V době pauzy (duben / květen 1974) si živočišný a s přílišnou formální svázaností Genesis nespokojený Phil Collins pořídil boční projekt, volné jazzrockové sdružení Brand X, s nímž nejen koncertoval, ale časem během let i nahrával alba. Mike Rutherford v té době společně s bývalým kytaristou Genesis Anthony Phillipsem oživil práce na starém společném materiálu, kterýžto Genesis nepoužili a jenž se měl stát základem společného alba. Plán zmařily brzy zahájené přípravy nového počinu Genesis. Anthony Phillips pak použil část materiálu na své akustické classical-rockové prvotině The Geese And The Ghost, vydané až v roce 1977.

Genesis se rozhodli ještě posílit epický rozměr své tvorby a začali vybírat téma na konceptuální dvojalbum. Oproti dosavadním fantasy a mýtickým tématům, zvítězil civilní námět vymyšlený Peterem Gabrielem, zachycující městský příběh agresivního mladíka Raela, svým způsobem prorocky (psal se rok 1974) popsaného prototypu punkera. Dodnes se objevují diskuse na téma, do jaké míry byl Raelův příběh Gabrielovou projekcí jeho vlastních frustrací. Mírné rozpory nastaly poté, co Gabriel ohlásil úmysl otextovat album sám, horší bylo, když zakrátko po zahájení prací, v od Led Zeppelin pronajatém a značně zplundrovaném sídle Headley Grange, se rozhodl přerušit práci a zkusit práci filmového scenáristy. Zbytek kapely byl doslova zděšen, zvláště když Gabriel vyhrotil situaci odchodem z kapely. Torzo Genesis dále usilovně pracovalo na hudbě, případný text (zvažovala se i varianta instrumentálního alba) byl odsunut na pozdější dobu. Naštěstí Gabrielova spolupráce z režisérem Williamem Friedkinem (Vymítač ďábla) vyšuměla do ztracena a tak se Genesis znovu zkonsolidovali v plné síle, i když Gabriela čekala ještě těžká životní zkouška, jeho právě narozená dcera Anna bojovala v nemocnici o holý život. Tato epizoda, kdy Genesis zjistili, že v podstatě fungují i bez Gabriela, se stala pro budoucnost velmi důležitou, ale o tom až později. Samotné nahrávání se odehrálo ve Walesu (Glosspant) pomocí mobilního studia. Produkce se ujal John Burns. Finále The Lamb Lies Down On A Broadway se odehrávalo ve vyšponované atmosféře, kdy se neúprosně blížily termíny zahájení koncertního turné, takže kapela současně mixovala a připravovala jevištní podobu Jehňátka.

THE LAMB LIES DOWN ON BROADWAY (1974)
Na ?Jehně? se dá nahlížet vícero způsoby. Například jako na Gabrielovu autopsychoanalýzu, kdy obnažuje své nitro prostřednictvím mnohovrstvého a překomplikovaného příběhu rozpolceného Raula, odehrávajícího se převážně v newyorském podzemí. Metaforické alegorie, moralismy, mnohomluvné náznaky, ? to vše je dodnes předmětem výkladových diskusí fanoušků Genesis. Nebo jako na (ne)obyčejnou kolekci různobarevných rockových písní, evokující White Double od Beatles, tak jak to zdůrazňovali ostatní členové Genesis. Určitá dramaturgická rozpolcenost The Lamb Lies Down On Broadway zřejmě vyplynula z již zmíněného faktu dvojkolejného tvůrčího procesu, kdy hudba a text vznikaly autonomně ve dvou ?uměleckých frontách?.

Zurčivé klávesové intro úvodní titulní skladby navozuje důvěrně známou náladu hudby Genesis, přidává se palčivě naléhavý Gabriel a zhutnělá, více než dříve silově znějící kapela. Smyčkou mellotronových chórů navazuje experimentální Fly On The Windshield, ozvláštněná bohatě strukturovaným táhlým kytarovým sólem Stevea Hacketta a Gabrielovým recitativem. Chytlavá miniatura Cuckoo Cocoon naznačovala, jakými vnitřními rozpory Gabriel procházel, svou hvězdnou pozici zároveň miloval i nenáviděl. Z hammondového rifu vyrůstající In The Cage patří k vrcholům dvojalba. Exaltovaný, nabroušený rockový opus, prokládaný instrumentálními šperky, dodává velerozsáhlému ?Jehněti? potřebné vnitřní pnutí, udržující posluchače v neustálém střehu, podobně jako pochodová rytmika prostupující celou, industriálně pojatým závěrem kulminující, The Grand Parade Of Lifeless Packaging, jejíhož natáčení se zúčastnil svými efekty i Brian Eno. Následná Back In N.Y.C. je další klasikou. Čnící Gabriel brilantně pracuje s náladami, přímo cítíte kdy je ?nad i pod věcí?, kapela sekunduje v pozadí a obehrává dokolečka dokola ústřední motiv. Tklivá dvojhra kláves a kytary snově hymnické instrumentálčičky Hairles Heart, přechází v odrhovačkově houpavý ústřední motiv Counting Out Time, vtipně kombinovaný s ostře vyřezávanou kytarou a různými ulítlými pazvuky. Zvukomalebná baladická Carpet Crawlers předznamenává podobně zklidněle laděnou The Chambers Of 32 Doors. Part 1 končí.

Druhá část začíná krátkou, údernou a současně i patetickou Lilywhite Lilith. Netypická The Waiting Room patří mezi kousky, jejichž prostřednictvím Genesis osahávali nová hudební teritoria. Nesměle vystupující melodické motivy kláves a kytary doslova zadupávají do země Collinsovy agresivní a disharmonické bicí. Na ploše pouhých dvou a půl minut vyroste z přítulného motivu kláves do mohutnosti a nástrojové košatosti Anyway, aby se zklidnělým závěrem propojila s méně výraznou Here Comes The Supernatural Anaesthetist. Sedmiminutová, kompozičně rozvitá Lamia připomíná ranou tvorbu Genesis z období Nursery Cryme a vrcholí Hackettovým sólem. Vábení mimozemšťanů ze závěru Spielbergova filmu Blízká setkání třetího druhu navozují hypnoticky opakované takty, obestřené závojem nebeských chórů, v Silent Sorrow In Empty Boats. Po klasicky střižené, třídílné The Colony Of Slippermen se na scéně zjevuje další ze zvukových miniatur Ravine, přecházející v bolestně naléhavou The Light Dies Down On Broadway, jíž protne výraznou rytmickou figurou Riding The Scree. Ta končí pasáží s teatrálním Gabrielem a fanfárami. Závěrečný part celého díla tvoří decentně akustická In The Rapids, propojená s odvázanou It.

Celkově se dá říci, že The Lamb Lies Down On Broadway je rockovým monumentem, i když trochu nesourodým. Na jednu stranu Genesis nepodlehli svodům obrovské plochy dvojalba a neutápěli se v nekonečných kompozicích, jako kupříkladu Yes na svém Tales From Topographic Oceans, na druhé byla jejich kolekce písní méně vyrovnaná, než na předchozích albech a navíc tak úplně nekorespondovala s překombinovaným epickým rozměrem textů.

Dalo se čekat, že takzvaná odborná kritika si smlsne. Padala i ostrá slova typu ?zbytečné smetí kolem pár zlatých tónů?, nebo ?obstarožní nuda?. Našli se sice i zastánci, těch byla však menšina. Domácí posluchači vynesli ?Jehně? na 10. příčku prodejního žebříčku, což byl malý ústup z pozic vydobytých předchozím Selling England By The Pound.

Kvůli úrazu ruky Stevea Hacketta odložené turné zahájila skupina v Americe. Hudební rockové divadlo v provedení Genesis předběhlo svou multimediálností dobu. Kompletně přehranou, hodinu a půl trvající The Lamb Lies Down On A Broadway (zachycenou na Genesis Archive 1967-75), doprovázelo více jak tisíc diapozitivů promítaných na tři plátna, k tomu stroboskopy, kouřové efekty, ultrafialové luminiscence a další rekvizity a převleky, mezi nimiž vynikal ten ve tvaru "rosolovité cibule pokryté puchýři". Uvnitř kapely nepanovala s bombastickým turné spokojenost. Například Phil Collins vzpomíná: "mimohudební prvky začaly nakonec převládat, a protože byly všechny soustředěny kolem Petera, mohla si část publika klidně myslet, že je na one-man show". Ostatním také vadilo, že pevná dramaturgická kostra znemožňovala improvizaci a vynechání slabších kusů. Nahromaděné napětí vyústilo v Gabrielovo definitivní rozhodnutí odejít z Genesis a z rockové mašinérie vůbec. Nechal se ještě přemluvit k dokončení turné a bobříkovi mlčení před novináři. Poslední koncert s Gabrielem, jako členem Genesis, se odehrál koncem května 1975 ve Francii.

Peter Gabriel svůj krok obsáhle vysvětlil v dopise, který rozeslal hudebním časopisům. Ani slůvkem však nenaznačil, čím a jak se bude v budoucnu zabývat. Jak později přiznal, obludárium rockového byznysu v něm tehdy zcela uhasilo oheň elánu, umělecké svobodomyslnosti a idealismu. Později se k tématu vrátil např. v textu písně DIY z roku 1978 "když věci tak vyrostou, už v ně vůbec nevěřím".

Peter Gabriel, ikona Genesis, odchází ?



CO DÁL ?
Na samém prahu celosvětového úspěchu stáli Genesis zpět na startu. Co dál? Odchodem Petera Gabriela přišli o jeden ze svých dosavadních pilířů, o jeho příběhy, nezaměnitelnou image pódiového šamana, emotivně působivý hlas, přítele .... Na druhou stranu stála před zbývající čtveřicí výzva definitivně zlomit stigma "Gabrielovy doprovodné kapely". Genesis se již během turné rozhodli pro alternativu pokračovat.

Pauzu po turné využil Steve Hackett k natočení svého sólového debutu Voyage Of The Acolyte, vydaného v říjnu 1975, na kterém jak sám říká použil "věci, které se nehodily do Genesis".

Story o tom, jak Genesis usilovně hledali nového frontmana, aby jej nakonec našli mezi sebou, je dostatečně znám. Skupina měla nové album v podstatě již hotové, víra v sebe sama a vědomí o kvalitách nového repertoáru byly to jediné, co drželo čtveřici psychicky nad vodou, hudební tisk totiž psal samé nekrology a pohřbíval Genesis zaživa. V listopadu 1975 nastupuje skupina do studia, stále bez vokalisty. Archivy praví, že mimo jiné se tehdy uvažovalo i o Micku Rogersovi z Manfred Mann?s Earth Bandu. V časovém presu začal pěvecké party nahrávat Phil Collins, a bylo vymalováno. S ohledem na pozdější vývoj, je až neuvěřitelné jak dlouho byli Genesis hluší a slepí a hledali něco, co už dávno měli. Tony Stratton-Smith údajně o Collinsově zpěvu tehdy prohlásil: "Zní více jako Peter Gabriel než Peter Gabriel sám"! Producentem nové éry se stal starý dobrý přítel David Hentschel.


A TRICK OF THE TAIL (1976)
Již úvodní Dance On A Volcano prozrazuje, že Genesis svůj sound přesunuli více do pompézna, daleko více se hraje "full forte", nástroje se vrší do monumentálních stěn, proplétají se v několika rovinách. Dřívější kontrastní akustická kytarová zátiší většinou nahradila sametová zvukomalba, v níž jsou akustické kytary takřka vždy obklopeny klávesami, viz. například na několika tónech postavená, do grandiózního klávesového - se sólovým "pěveckým" partem minimoogu a mellotronovým "sborem" - finále vyúsťující Entagled. Výrazným motivem oplývající Squonk dokazuje, že Phil Collins utáhne svým hlasem i ty nejnáročnější kusy. Bonbónkem pro fajnšmekry je vícedílná Mad Man Moon, kdy po gabrielovsky procítěném Collinsovu antré, s doprovodem piána a páskových smyčců mellotronu, přichází instrumentální mezihra, rytmicky výrazné forte a závěrečné zklidnění v podobě návratu na počátek. Pulzující bicí v sebevědomé Robbery, Assault And Battery jsou dalším novým, budoucnost Genesis předznamenávajícím prvkem soundu kapely. Monumentální osmiminutová Ripples ... staví na kontrastu pianissima s cemballem a mohutného forte soundu celé skupiny v nápěvu. Takřka celá druhá polovina skladby patří instrumentální pasáži s dominujícím "houslovým" kytarovým sólem. Na jednoduchou titulní kompozici navazuje závěrečná průzkumnická Los Endos s komplikovanou, až jazzrockovou strukturou, kterou prosadil Phil Collins, hrající v té době ve svém jazzrockovém bočním projektu Brand X. Perličkou je závěrečná citace Supper's Ready.

A Trick Of The Tail je vzácně vyrovnané album. Žádná z kompozic výrazně nevyčnívá, žádná nezaostává. Kompoziční rukopis se "narovnal", Genesis více než kdy předtím pracují s celistvými plochami pokrytými dominujícími klávesami. Vše se jakoby pročistilo, zpřístupnilo novým, zdaleka nejen vyhraněným posluchačům. Collins jako zpěvák byl triumfální. Odměnou byla medailová pozice doma a jedenatřicáté místo v zámoří.

Pro koncertní turné zvolili nakonec Genesis variantu dvou bicmenů, kdy zpívajícího Collinse zastupoval jím vytypovaný Bill Bruford (Yes, Pavlov?s Dog, King Crimson, UK, ?), jenž na koncerty Genesis přivedl své početné příznivce z řad hudebních fajnšmekrů. Kostýmní výpravnost éry Petera Gabriela nahradila high-technika v podobě nebývalého světelného parku a Collinsovo znovu probuzené šoumenství. Genesis promyšleně zahájili své turné v USA, kde nebyla skupina tak zakořeněna s Gabrielem v čele. Po úspěchu za oceánem zabodovala čtveřice i v Anglii, hudební tisk (na čas) obrátil a zahrnul nyní Genesis superlativy.

V ovzduší euforie zahájili Genesis na podzim roku 1976 v holandském Religh studiu nahrávání dalšího kusu Wind And Wuthering. Ze spousty materiálu nakonec ponejvíce vybrali kompozice Tonyho Bankse, což trochu nelibě nesl Steve Hackett, jenž sám přišel se spoustou fragmentů i hotových skladeb.

Je jasné, že punková exploze smetla z piedestalu rockových věrozvěstů i Genesis. Ti, podobně jako další soubory typu Yes, Pink Floyd, Emerson, Lake & Palmer, byli označeni za přežilé dinosaury bez nároku na budoucnost. Punk mimo jiné hlásal návrat k živému kontaktu s posluchači, žádné železné bariéry, bodyguardi a kazatelé rockového evangelia kdesi v dáli v mlze. Pudová živočišná síla punku byla blízká především všem frustrovaným mladým lidem. S odstupem času je jasné, že spousta z toho, co se dělo kolem punku bylo bezmyšlenkovité, neumětelné a povrchní, a že punk se po čase stal stejným byznysem jako cokoliv úspěšného před ním. Ovšem na přelomu 76-77 to byla opravdová revoluce v přístupu posluchačů a nakonec i hudebníků k podstatě rockové muziky. Nic už nebylo jako před punkem. Ani Genesis.



WIND & WUTHERING (1977)
Zvolna mohutnící klávesové intro úvodní Eleventh Earl of Mar se po minutě láme do ústředního, tak trochu pochodového motivu osmiminutové kompozice. Full forte instrumentální mezihra, navazující decentní akustická pasáž, chrámově mohutné finále s kaskádovitými bicími a zvukomalebné vazbené kytarové post scriptum ? prostě pozdně klasický styl a sound Genesis v kostce. I další, kompozičně, náladově i aranžérsky bohatě strukturovaná One For The Vine osloví staromilce. Tony Banks na ploše deseti minut vystavěl epický hymnus o podobenství příběhu Ježíše a obyčejného člověka, postaveného do role vůdce. Pohlazení v podobě zasněné Your Own Special Way vyšlo i na singlu, ale tato jemnůstka v žebříčku neuspěla. Rytmickou erupci instrumentální vsuvky Wot Gorilla? střídá po třech minutách All In A Mouse?s Night vtipně postavená na kontrastu honosného soundu s gabrielovsky upovídaným zpěvem Phila Collinse. Intimní akustická Hackettova ?španělská? předehra otevírá satirickou Blood On The Rooftops, vrcholící v klenutém Collinsově refrénu. Předzávěrečná část Wind & Wuthering patří bohatě instrumentované dvojici: Unquiet Slumbers For The Sleepers? s andělským hlasem syntezátoru a navazující, řemeslně ekvilibristické ? In That Quiet Earth. Čistá melodická linie Afterglow působí emotivně, vyvolává pocit vrcholící slavnosti.

Wind & Wuthering je majestátně velebná i melancholická, bohužel do dneška neprávem podceňovaná deska.

Z punku zblblí pisálkové nenechali na novém opusu Genesis niť suchou. Byli schopni vyčíst kapele snad i to, že umí hrát. Naštěstí měli Genesis své četné věrné posluchače a tak světové turné k Wind & Wuthering začalo doma úspěšně. Problém s ambiciózním Billem Brufordem, jenž se odhodlal věnovat po čase opět vlastní kariéře (UK), vyřešil Phil Collins angažováním Chestera Thompsona (Weather Report), dalšího jazzrockového elitního drummera. Tato volba se ukázala jako mimořádně šťastnou a Chester se stal v podstatě stálým členem koncertního kádru.Genesis. V přestávce mezi anglickou a americkou částí turné byl v lednu 1977 uveden filmový záznam Genesis In Concert, režírovaný Tony Maylamem. Údajně se jedná o další z nepovedených filmů, snažících se neúspěšně přenést na plátno fluidum rockového koncertu. Anglický závěr světového turné probíhal již ve znamení narůstajícího vnitřního pnutí mezi Steve Hackettem a zbytkem kapely. Hackett, tichý nenápadný introvert, byl vždy v pozadí veškerých diskusí, o to více však zřejmě prožíval svůj pocit umělecké nenaplněnosti. Jeho kompozice, jakkoliv jich do Genesis přinášel nejvíc byly stále více opomíjeny, jaksi se přestávaly svou košatostí hodit do čím dál tím více zjednodušovaného ?písničkového? stylu skupiny.

Steve Hackett opouští Genesis v průběhu mixů koncertního dvojalba Seconds Out.

SECONDS OUT (1977)
Popisovat Seconds Out skladbu po skladbě není nutné, Genesis zní v každém tónu precizně a přitom přirozeně životně. Řeší tak po svém odvěké dilema live záznamů, které buď odhalí neumětelství, nebo naopak vzbuzují svou dokonalostí podezření ze studiových dotáček a oprav. Málokdy se živák stává zcela svébytným dílem. Seconds Out takovou výjimkou pro svou improvizační a muzikantskou nadstavbu je. Obzvláště pozoruhodné jsou pasáže postavené na nebývalém vyznění zdvojených bicích Phila Collinse a Chestera Thompsona, zajímavé jsou také po Gabrielovy zděděné kousky. Nejedná se tedy o pouhý dokument toho, k jakému technicky vycizelovanému muzicírování dospěli Genesis po osmi letech usilovné práce.

Vydáním Seconds Out a odchodem Steve Hacketta končí další etapa Genesis. Skupina se rozhodla do značné míry oprostit od minulosti, ze svého repertoáru vyřadila většinu skvostů gabrielovské doby, zejména Super?s Ready, která se stala doslova symbolem raných Genesis a neustále stahovala svou výjimečností skupinu zpět do první poloviny 70.let.

Bezprostředně po dokončení prací na Seconds Out začíná trio v září 1977 pracovat (opět v osvědčeném nizozemském studiu Relight) na vtipně pojmenovaném albu ? And Then There Were Three ?. Jasné rozdělení rolí na struny, klávesy a blány zcela utlumilo pnutí mezi členy souboru, což je vždy plus v rovině osobní, ovšem často mínus z pohledu uměleckého.




? AND THEN THERE WERE THREE ? (1978)
Album otevírá energická, Collinsem vypjatě zpívaná Down And Out, krásným patetickým motivem zdobené Undertow nebylo přistřiženou stopáží dáno aby rozkvetla do plné krásy. Již při třetí, opět do pěti minut vměstnané skladbě Ballad Of Big je jasné, že Genesis tentokráte pojali své album jako kolekci ?obyčejných? písní sevřených schématem verze ? refrén - verze ? a unifikovaným soundem s dominujícími klávesami a překvapivě střízlivými bicími. Klenba Collinsova zpěvu nese baladickou Snowbound. Svou délkou a stavbou osamocená Burning Rope přináší aspoň částečný klid do duší fanoušků klasických Genesis. Střední část s emotivním dvojspřežím Tonyho mohutných kláves a Mikeovy zpěvavé kytary je bezesporu vrcholem ? And Then There Were Three. Díky lehce zdrsnělému a silovějšímu zvuku zní následná Deep In The Motherlode rockověji než většina ostatních. Když otevřeným oknem přicházející vánek povlává záclonami, tak se odněkud ze sna zjeví balada Many To Many. Jako velká voda vtrhne na scénu rozjívená Scenes From A Night?s Dream. Bluesová Say It?s Alright Joe zaujala pro Genesis netypickým civilním příběhem barového povaleče. Zpočátku ležérně houpavá The Lady Lies rozkvete do strhujícího melodramatického kusu. Evegreen Follow You Follow Me snad ani není třeba blíže představovat. První singlový velehit Genesis je v podstatě jednoduchá, v klidu plynoucí poprocková písnička.

Zjednodušeně řečeno, pohodička ze studia se přenesla i do pětiminutových a kratších skladeb, odeznívajících jedna po druhé bez většího vzruchu. Chybí výraznější kontrasty a dříve tak typická ?dějovost? hudby. Navíc, i když byl Mike Rutherford solidní kytarista, nedosahoval hráčské invence Steve Hacketta, málo platné, roky strávené u basy a pouze příležitostně u kytary se projevily. Kytarové party jsou na první poslech plošší i když líbivé (tak jako nakonec celý inovovaný sound Genesis). Vzniklou situaci zachraňovala pečlivá, svým způsobem dokonalá aranžérská práce, směřující k již zmíněné líbivosti a uhlazené zvukomalebnosti. Tak jako nikdy předtím, se do popředí dostali Banksovy klávesy.

Zcela nová situace nastala pro hudebníky a posluchače tehdy, když se v rádiích a na hitparádách výrazně prosadila tříminutová klouzavá Follow You Follow Me. Hit přivábil nové posluchače, ovšem pěkně vytočil spoustu vyznavačů starých Genesis, pro ně byla celá situace svatokrádeží, neboť jejich elitářské modly se zmocnily davy. Bohužel pro ně, tak tomu již bylo navždy ?
KOHO CHLEBA JÍŠ, TOHO PÍSEŇ ZPÍVEJ
Genesis dosáhly druhého bodu zlomu. Zachutnal jim masový úspěch a dlužno říci, že pro jeho dosažení podřídili od této chvíle vše, samotnou hudbou počínaje i image konče.

Ještě před vypuknutím turné bylo jasné, že tentokráte se bude hrát nejenom v běžných sálech, ale i v arénách a na stadiónech. Kytarové party svěřili Genesis americkému jazzrockovému (jak jinak) kytaristovi Darylovi Stuermerovi (Jean-Luc Ponty). Na jaře roku 1978 se tedy početná suita dala do pohybu ? natřikrát navštívili Genesis USA, následovalo Japonsko a účast na letních evropských festivalech. Jediným domácím vystoupením se stala červnová zastávka v Knebworthu. Rozladění angličtí fanoušci se dočkali až koncem roku 1979, kdy si odpočinutí (viz. dále) Genesis připomněli kouzlo malých klubových sálů na turné k Duke. Ale nepředbíhejme.

Vysilující roční koncertování si vybralo svou daň. Phil Collins ve snaze zachránit rozpadající se manželství odjíždí počátkem roku 1979 za svou ženou do kanadského Vancouveru. Když u dvou zbývajících členů vyprchal počáteční šok, zvítězil rozum a kapela se rozhodla dát si několikaměsíční pauzu. Nastalé volno využil k realizaci své sólovky jako první Tony Banks a v proslulých švédských studiích firmy Polar (Abba, Led Zeppelin) nahrál v produkci Davida Hentschela a za přispění Chestera Thompsona a hlavně zpěváka Kima Beacona (String Driven Thing) album A Curious Feeling, vydané na podzim 79. Ve snaze oprostit se od stylu a soundu mateřského souboru pojal Banks své album až volnomyšlenkářsky. Vedle bluesrockových momentů obsahuje rozsáhlé, různorodě pojaté instrumentální plochy - minimalisticky, filmově i zvukomalebně, ? prostě podle momentální chuti a bez omezení. Mike Rutherford nahrál své album Smallcreep?s Day (vydáno v lednu 1980) na doporučení rovněž ve Švédsku a s Davidem Hentschelem po boku, pozval si dávného parťáka Anthony Phillipse, jeho jmenovce, bubenického rutinéra Simona Phillipse a zpěváka Noela McCalla. Ani Rutherford se od soundu Genesis zcela neodpoutal, pozorný posluchač najde četné paralely. Když se Collins po neúspěchu své záchranné mise vrátil zpět do Anglie a našel své kumpány tabrané do vlastních projektů, udělal si radost novým albem ?Product? svého vedlejšího jazzrockového bandu Brand X a hostováním na projektech svých přátel, mimo jiné Dave Greenslada (Colosseum) a překvapivě i na třetím albu Petera Gabriela.

Genesis se znovu sešli na podzim 1979 v domácím studiu Phila Collinse a začali připravovat nové album Duke. Samozřejmě, že nejvíce nového materiálu měl tentokráte Phil, nakonec se však trojice dohodla i na týmovém komponování, založeném na společném jamování a improvizování. Osvědčené zázemí Polar + Hentschel zajistilo kontinuitu s předchozími elpé.

DUKE (1980)
Jako přívalová vlna vtrhne na scénu úvodní, postaru rozkošatělá a velkolepá Behind The Lines, vystavěná kolem sféricky prostorových bicích a tyčících se hradeb kláves. Nesmělý automatický bubeník v úvodní pasáži Duchess asi pěkně vyděsil pravověrné, naštěstí i tato hymnická skladba posléze zmohutní do soundu grandiózních rozměrů, Tony Banks jeji emotivnost dokonce přirovnává k Supper?s Ready. Kraťounká jemnůstka Guide Vocal osvěží vzpomínky na staré gabrielovské časy. Kontrastní, nezvykle rytmicky těžkotonážní a zpěvem agresivní Man Of Our Times prosvětlují fanfáry kláves, zklidnění přichází s poklidně houpavou ?Misunderstanding? i umně z vícera melodických pramínků splétanou Heathaze. Jako předobraz (pro někoho zkázy) budoucího collinsonovského směřování Genesis naruší dosavadní nostalgickou pohodu Duke funky odvaz Turn It On Again, příznačně největší hit alba. Okouzlující Rutherfordova balada Alone Tonight vrací album do zvukomalebného řečiště, v němž zůstává i Banksova velkolepá Cul-De-Sac (však také pojednává o zániku dinousaurů) a hořkosladká Collinsova Please Don?t Ask. Duke vrcholí závěrečnou, společně zkomponovanou dvou-skladbou Duke?s Travels a Duke?s End. Majestátní, převážně instrumentální, Duke?s Travels je fantaskním hudebním kaleidoskopem, v němž se mísí a doplňují hudební vlivy staré i nové, evropské i exotické hudební tradice, propojená Duke?s End je pak slavnostně laděným dovětkem.

Je paradoxní, že první number one v historii Genesis se stalo právě album Duke, které většina pravověrných skalních fanoušků přijala již se smíšenými pocity, i když jej dnes hodnotí jako poslední klasické album Genesis. Nechybí na ranou tvorbu odkazující momenty, zejména v soundu klávesových nástrojů, moc však chybí zpěvavá Hackettova kytara a dříve tak typická akustická zákoutí kompozic, která dávala hudbě Genesis nezaměnitelnou poetiku. Při poslechu Duke máte pocit, že Genesis hrají ?full forte?, jakoby chtěli posluchače zahltit tóny. Přes všechny výhrady staromilce je to však kousek hodný těch nejlepších tradic skupiny.

Již připomenuté domácí turné na přelomu 79-80, po menších halách pomohlo kapele navázat těsnější kontakt s publikem, spokojený Collins to prý komentoval slovy ?je to jako se ženou, dovolím si říct ? musíte ji pokaždé dovést k vyvrholení. Stejně tak chci já být každý večer stejně dobrý jako předchozí. Aspoň doufám, že jsem?. Americká část turné skončila taktéž úspěchem, a tak mohli Genesis spokojeně odpočívat, věnovat se stavbě vlastního studia v Surrey a v klidu naplánovat další nahrávání s půlročním předstihem.

V nastalé pauze se Phil Collins s vervou sobě vlastní pustil do realizace svého prvního sólového alba. Kompozice, mající charakter nezvykle otevřené osobní zpovědi, měl již kompletně připraveny. Stačilo dát dohromady pár muzikantů zvučných a nastartovat domácí studio. Face Value (únor 1981) se stalo pro Collinse a nakonec i pro Genesis milníkem. Stylově, zvukem a vším ostatním bylo dosti vzdáleno všemu co Genesis s Collinsem doposud stvořili (a nutno poznamenat, že poměrně blízké tomu, co Genesis vyprodukovávali v budoucnu). Byla to kvalitní pop komerce, zaměřená na nejširší masy. Aby co nejvíce oddělil své sólové projekty od mateřské kapely, vydal Collins svůj debut u firmy Virgin a ne Charisma. Prakticky okamžitě po vydání se z Phila Collinse stala sólová hvězda, Face Value stanula na vrcholu britské top, v USA se dostala na sedmou pozici! Takového komerčního úspěchu nedosáhlo žádné z alb Genesis!

Vraťme se ale zpět k Genesis. Abacab je jejich prvním albem připravovaným ve vlastním studiu. V listopadu 1980 začala trojice společně komponovat a nahrávat. Po fenomenálním úspěchu Collinsova debutu se Genesis rozhodli produkovat si album sami, chtěli prostě stůj co stůj prorazit kruh, ve kterém se jejich tvorba začalo točit. Dosavadní dominanci kláves nahradila všudypřítomná rytmika, podpořená zvukařem Hughem Padghamem, jenž stál před pár lety u zrodu nového ?paleoliticky dunivého? soundu Collinsových bicích. Dlouho před vydáním Abacab v září 1981 už putovala veřejností šeptanda, že Genesis budou úplně jiní, k nepoznání. A tak se i stalo.


ABACAB (1981)
Hned první hitůvkově popové a syntíkově tepavé tóny titulní skladby Abacab přivodily tradicionalistům pupínky všude po těle. Tohle, že je jejich výlučná, exkluzivně znějící skupina pro náročné posluchače? Naplnily se tak jejich obavy vyvolané ještě před vydáním hláškami Phila Collinse o tom, že "píšeme moderní muziku", nebo "sotva se budeme líbit někomu, kdo nás měl rád v roce 1972". No Reply At All se přes postaru zurčivé klávesy stala pro old-fans synonymem zkázy, zapříčinila to přizvaná a sound skladby válcující dechová sekce kapely Earth, Wind And Fire.

Pouto se starými Genesis tak bylo definitivně přerváno i když na Abacab se pár ?deja vu? najde. Spousta původních fanoušků rozděluje tvorbu svých oblíbenců na před a po Abacab.

Několik posledních koncertů obligátního promo turné, ukončeného krátce před vánocemi 1981, bylo zaznamenáno k vydání na LP i videu, k čemuž došlo pod názvem ?Three Sides Live? v červnu 1982.
Ještě předtím vyšlo EP 3X3 se skladbami, které se na Abacab nedostaly.


THREE SIDES LIVE (1982)
V průběhu roku 1982 začaly prosakovat na veřejnost neuvěřitelné zprávy o údajném návratu Petera Gabriela k Genesis. Pravda byla taková, že Genesis slíbili svému příteli a bývalému spoluhráči vypomoci charitativním společným koncertem ve prospěch tehdy mínusového konta WOMAD (World of Music, Arts and Dance), což je festival v jehož rámci se dodnes pravidelně setkávají (i u nás) a vzájemně ovlivňují hudební kultury z celého světa. 2.října 1982 se fantazie stala skutkem ? na pódiu se promenádoval Peter Gabriel ve svých převlecích, zněly skvosty jako The Musical Box, Supper?s Ready? v přídavku The Knife se na pódiu zjevil i Steve Hackett. 50.000 fanoušků šílelo štěstím ?.

Ještě předtím však Phil Collins i Mike Rutherford připravili své druhé sólovky. Zatímco Mike svů počin Acting Very Strange (září 1982) pojal opět jako uměleckou relaxaci a seberealizaci, a neměl ambice konkurovat Genesis, ocitl se Phil Collins ve zcela jiné pozici. Jeho dvojka Hello, I Must Be Going (listopad 1982) byla očekávána médii i veřejností s velkým napětím. Svým stylem a soundem plynule navazovala na Face Value. Opět inteligentní, zvukově perfektně sejmutý popík s hostující dechovou sekcí (Earth, Wind and Fire). Mašinérie šoubyznysu přinutila Collinse věnovat spoustu času souvisejícím promo aktivitám a koncertům. Bylo stále víc zřejmé, že Genesis přestávali být pro Phila středobodem jeho hudebního všehomíra. Stal se sám o sobě opravdovou světovou megastar.

Tony Banks vydal v první polovině roku 1983, bez většího zájmu veřejnosti, hned dva sólové kousky, album The Fugitive a orchestrální soundrack The Wicked Lady.

Na jaře 1983 se Genesis scházejí ve svém studiu Fram a začínají s čistým listem. Předsevzali si, že všechny skladby budou tentokráte společné.

GENESIS (1983)
Úvodní, dělostřelecky úderná Mama je prototypem hudby Genesis 80.let v níž dominanci převzaly hutné, ovšem dosti synteticky znějící bicí. Šestiminutová stopáž dává vyniknout až šamansky hypnotizujícímu vyznění finále, plnému opakovaných Collinsových výkřiků. Kontrastní přechod na venkovsky pohodovou That's All dává tušit, že Genesis své nové album pojali takřka nevázaně. Jedenáctiminutová dvojskladba Home By The Sea a Second Home By The Sea nás přenese proti proudu času, do dob kdy Genesis vytvářeli barvité, mnohými zákoutími členěné kompozice. I přes tuto malou úlitbu fanouškům původního artrocku, stvrdili Genesis tímto albem svůj posun k jednoduchým, i když do detailu vymakaným, písničkám. Genesis v osmdesátých letech také začali naplno využívat účinku videoklipů, kde Collinsův komediální talent našel skvělé uplatnění, stačí připomenout mexický uprchlický příběh k stylizované latino-rockové Illegal Allien. Hebká, pomalá Takin' It All Too Hard evokuje sound z období Trick Of A Tail, ovšem celkově, přes pestrost a nápaditost v aranžích, se kapela dostávala až do nebezpečné blízkosti pop-rockovému mainstreamu, jímž Collins úspěšně proplouval na svých sólových albech. Důkazem je například až tanečně rozdováděná, dechovou sekcí podpořená, hitovka Just A Job To Do. Naproti tomu rytmicky nevýrazná, lehce pompézní Siver Rainbow a závěrečná, poklidně plynoucí It's Gonna Get Better představují konzervativní část tvorby tria. Album Genesis představuje v kontextu tvorby skupiny solidní, ovšem bezesporu kompromisní dílo, stojící na pomezí mezi tradicí a komercí.

Bezejmenné album se okamžitě po vydání (24. září 1983) vyšvihlo do čela anglické top-lp, za oceánem dosáhlo deváté pozice. Od počátku listopadu proběhlo gigantické čtyřměsíční americko-kanadské turné, s malou vánoční přestávkou, zakončené sérií koncertů pro britské fanoušky v National Exhibition Centre v Birminghamu, 25-29. února 1984. Červnový singl Taking it all Too Hard'/'Silver Rainbow příliš neuspěl, v USA nr.50. Poté se kapela nadlouho odmlčela, nastal čas sólových projektů.

Slyšet o sobě dal nejdříve Phil Collins, jehož album No Jacket Required (12.2.1985) nejprve stanulo v čele US-LP Top, aby pak 13.července Phil na sebe strhl pozornost světových médií nadzvukovým přesunem mezi paralelními Live Aid koncerty v Londýně a Filadelfii. Menší úspěch v tomto roce zaznamenal i Mike Rutherford svou účastí v hvězdném vedlejšáku Mike and The Mechanics, kdy stejnojmenné album tohoto seskupení obsadilo příčku 26 a 78 (USA, GB) a hitůvka Silent Running dohmátla v USA v listopadu 85? na šestku a v únoru 1986 doma na jedenadvacítku. Poslední člen tria, Tony Banks,poté v květnu vydává album Soundtrack.

Vše však tou dobou již směřovalo k dalšímu opusu Genesis Invisible Touch (10.9.1986), jehož předvojem se staly srpnové singlíky In to Deep'/'Do the Neurotic for GB a Throwing It All Away/ Do the Neurotic pro USA.


INVISIBLE TOUCH (1986)

Titulní, veleúspěšná hitovka Invisible Touch otevírá album tak trochu v duchu Collinsových sólovek. Pravé rockové zvukové orgie vypuknou až v následující, devítiminutové Tonight, Tonight, Tonight, rozbíhané hypnotickým rytmickým motivem, postupně vygradovaným do explosivního crescenda, doprovázeného Philovým vzrušivě vypjatým zpěvem. Vrchol alba. Chytlavá, tak jako většina songů Invisible Sound na nápaditých rytmických figurách postavená Land Of Confusion se stala světoznámou díky svému videoklipu, pranýřujícímu tehdejší vrcholovou světovou politickou scénu. Kdo by neznal závěrečnou superscénu, kdy senilní gumák Ronald Reagan odpálí z postele namísto budíka atomovku. Konejšivě houpavou In Too Deep střídá po pěti minutách ostrá odpichovka s dechy Anything She Does. Dalším z vrcholů, jimiž si album aspoň částečně udržovalo kredit u rockerů (i když se starými alby Genesis už toto nemá takřka nic společného) byla dvojdílná epická kompozice Domino, s pomalým, slavnostně laděným prvním partem In The Glow Of The Night, pozvolna gradujícím a přecházejícím do rytmicky nervní, strhujícím duelem kytary a bicích završené druhé části pojmenované The Last Domino. Následuje selankově poklidná kytarovka Throwing It All Away o lásce a závěrečná, místy až industriálně působící instrumentálka The Brazilian, experimentující mimo jiné i se smyčkami pouštěnými pozpátku.

Nahlíženo na Invisible Touch z úhlu ryzího fanouška Genesis první poloviny 70.let jsou 2/3 alba popárna a jenom 1/3 rock, a to navích jiného ražení, než ten jejich nejmilejší. Běžný hudební fanoušek, jehož vkus je odrazem aktuálních trendů, musí být jednoznačně spokojen, Genesis hráli chytrou pop-rockovou směs, která patřila v době vládnoucího sterilního synthie-popu k tomu nejlepšímu, co se dalo v té době běžně poslouchat.

Umístění No1-UK/ No3-USA a obligátní propagační americké turné od poloviny září do konce října završují úspěšný rok 1986. Téměř celý další patří giga sérii koncertů, s nimiž se v březnu Genesis stěhují do Japonska a následně v létě do Evropy.

Další párletou pauzu ve společných aktivitách tria vyplňují sólové projekty a ojedinělé koncerty, plus promo akce.

V říjnu 1991 vystřelují Genesis singl No Son of Mine'/'Back, bezprostředně poté album We Can?t Dance.


WE CAN?T DANCE (1991)
Chronometrická No Son Of Mine stvrdila trend reflektování běžných i závažných ?člověčích? problémů, namísto dřívějších fantaskních témat a složitých metafor. Phil Collins v ní naléhavě zpívá o týrání dětí. Šťavnatá odpichovka Jesus Knows Me zase pranýřuje typický americký nešvar, televizní kazatele, zaplavující všechny nedělní dopolední programy. Epická Driving The Last Spike s příběhem o irských dělnících stavějících železnici je hudební laskominkou dávající vzpomenout na prastaré klenoty raných Genesis. Důvěryhodně naléhavý Collins, návrat Banksových hammondů, melodická i řezavá Rutherfordova kytara, ? Humor přichází s pop&rhythm&bluesovou hitůvkou I Can?t Dance, jejíž ústřední kytarový riff, kolem kterého je vystavěna, zní jako stoneovsko richardsovská klasika. Poklidnou, nevýraznou Never A Time vystřídá po pár minutách jeden z vrcholů alba, vrcholně dramatická kompozice Dreaming While You Sleep, nahlížející do rozervané duše řidiče, jenž přejel člověka, ujel ale ví, že sám před sebou neuteče. Závažnému tématu, osudu iráckých Kurdů po válce v zálivu, je zasvěcena i Tell Me Why. Průměrná Living Forever nevyužívá potenciál klasického kytarovém riffu, o nějž se opírá. Uspávanka Hold On My Heart odplyne takříkajíc do ztracena. Ani střednětempá Way Of The World nepatří ke skvostům, ani ji nezaregistrujete a je pryč. Za to dojemná balada Since I Lost You, věnovaná E. Claptonovi, když tragicky ztratil syna, je prostě nádherná. Závěrečná, dlouhometrážní Fading Lights se po úvodní (v závěru zopakované) baladické části rozvine do instrumentální mezihry, jíž nechybí drive ani nové nástrojové barvy.

Za pět let, které uplynuly mezi We Can?t Dance a předchozí Invisible Touch samozřejmě Genesis nastřádali a vytřídili spoustu nápadů, albu se nedá upřít promyšlenost a jasné směřování, ovšem přeci jenom neudrží pozornost od první do poslední noty, což byla výsada těch nejklasičtějších LP let minulých. Hudba jde opět mimo čas a prostor, rozhodně při poslechu nepoznáte, jaká módní vlna v době vzniku hýbala světem. Největším plusem jsou texty, reflektující reálie života. Celkově shrnuto, We Can?t Dance je solidní rockový počin, pamětníci seventies Genesis musí však trochu přimhouřit oko.

Povinná statistika, v USA 4, v Anglii 1. Břímě promo aktivit tentokráte zůstalo na dvou singlech, vydaných v lednu a dubnu 1992 - I Can't Dance/ On the Shoreline a Hold on My Heart/ Way of the World.

Teprve poté odstartovalo 8.května v Texasu světové turné, trvající až do konce roku a zužitkované následně dvěma bratrskými živáky: The Way We Walk Volume 1:The Shorts z listopadu 92 a The Way We Walk Volume 2: The Longs z ledna 93, kdy první část byla věnována ?popovější? tvorbě, zatímco druhá, obsahující mj. i slavný bubenický ?souboj? Phila Collinse a Chestera Thompsona, epickým Genesis. V GB No.3 a 1.

18. září 1993 se udála památná událost. Genesis, spolu Pink Floyd a zbytkem Queen zahráli na charitativním koncertu v Cowdrey Ruins a byl to, viz. dále, poslední koncert Genesis s Philem Collinsem. Jak se teprve nedávno prozradilo, krátce poté oznámil dvěma zbývajícím členům svůj záměr nepokračovat s Genesis.

Závěrem 93. roku představil hyperaktivní Phil Collins další úspěšnou sólovku Both Sides, o rok a něco později vydali Rutherfordovi Mechanici elpé Beggar on a Beach of Gold, Tony Banks pak koncem 95? Strictly Inc, kapela sama však v tomto mezidobí opět ?parkovala?. Fanoušky Genesis tak aspoň potěšila CD reedice remasterovaných titulů od dvojky Trespass po Three Sides Live.


DOBA TEMNA
29. března 1996 přichází studená i když přeci jenom tak trochu delší dobu očekávaná sprcha, Phil Collins veřejně oznamuje, že opouští Genesis. Nehybnost dění je zčeřena teprve po více jak půl roce, 6.června 1997, kdy je v roli nového zpěváka Genesis představen Ray Wilson (ex Stiltskin). Tím byly ukončeny spekulace fanoušků i hudebního tisku, kdy postupně padala jména jako Paul Carrack, Fish a dokonce i Peter Gabriel.

V září 1997 bylo vydáno dlouho očekávané album s novicem za mikrofonem, předem Rutherfordem v rozhovorech označované za ?darker?, tedy temnější. Jak se ukázalo, bylo spíše jen méně komerční, chladná odezva v USA vedla dokonce k jeho předčasnému vyřazení z katalogu!

? CALLING ALL STATIONS ? (1997)
Titulní song překvapí svou emotivní působivostí vyvolanou souzněním Banksových kláves s Rutherfordovými kytarami, a překvapivě i zpěvem nového člena Raye Wilsona. Chvílemi jakoby se v dáli vlnil odkaz Petera Gabriela. Ani chytlavá singlovka Congo se nepodbízí masovému publiku, je to hybný ryzí rock s několika odlehčujícími vsuvkami.

Bez předsudků vzato, je ? Calling All Stations ? nejrockovějším albem Genesis pěkných pár let pozpátku. Tam kde Collins zaváděl kapelu na samý okraj popu, stojí pevná hutná hradba instrumentů a čistokrevných rockových kompozic.

Bohužel následné události, slabší prodej a neúspěch turné z přelomu let 1997/98 (2.2.98 Praha, Sportovní hala) vedly Raye Wilsona k zásadnímu, opět před veřejností nadlouho utajenému, rozhodnutí - nepokračovat.

Světlým okamžikem těchto, dodnes přetrvávajících, neradostných let se pro opravdové fans stala tiskovka pořádaná 11.5.1998 v prostorách londýnského letiště Heathrow, kdy Steve Hackett, Phil Collins, Peter Gabriel, Anthony Phillips, John Silver, Tony Banks a Michael Rutherford společně představili výpravný sběratelský box set Archive 1967-1975 obsahující vedle kompletního koncertního provedení Jehňátka i spoustu vzácných, nevydaných kompozic, plus v nejslavnější sestavě nově nahranou skladbu Carpet Crawler! Prodalo se pár desítek tisík kusů, řadáčům zřejmě více vyhovovala zanedlouho (10/99) vydaná výběrovka Turn It On Again: The Hits. Turn It On Again, ta se doma dopracovala až na Nr.5.

V roce 2000, Genesis vydávají Archive #2 1976-1992 opět obsahující především rarity typu b-strany singlů, remixy, skladby z live bootlegů, extra long Mama. Prodej byl víceméně mizivý, o to více si jej cení praví fanoušci. 1. srpna oznamuje management kapely, že Ray Wilson již není na výplatní listině Genesis. Nicméně budoucnosti Genesis je prý nerozhodnutá.

Zjednodušeně řečeno, dění kolem Genesis se v ?novém věku? omezuje na pár jednotlivostí a ve vlnách přicházejících zvěstí a následných dementi. Zmíním jenom pár.

21.9.2000 při příležitosti Peter Grant Award 2000 udělené manažérovi Genesis Tony Smithovi, odehrají Tony Banks, Phil Collins, Mike Rutherford a Daryl Stuermer akustický set Invisible Touch, Follow You Follow Me a I Can't Dance, při následném fotosession se přidává Peter Gabriel. Při zkouškách prý dokonce vznikly nějaké nové skladby ?

Červen 2001. Byly nalezeny demopásky označované jako Jackson Tapes, údajně z období cca. 1970, obsahující čtyři části k plánované, ovšem nikdy nerealizované, veledlouhé kompozici The Movement.
Na trh se dostává hodinové DVD Songbook s archivními materiály a rozhovory se (ex)členy, novináři, spolupracovníky, fanoušky, plus DVD In The Beginning.

Vůbec se dá říci, že Genesis to je dnes především šikovné udržování povědomí o Genesis, aspoň mezi fanoušky, kupci a je produktem kvalitního vedení marketingu. Vedle podrobných www stránek, sledujících opravdu každý související ?prd?, skvěle funguje i merchandise byznys, jehož součástí je vše od triček, přes hrníčky, až po dévédé, či reedice a exklusivní boxy. Mezi hodně očekávané sběratelské události můžeme zařadit plánované vydávání řadových titulů Genesis na SACD, novém to zvukovém extra nosiči, naštěstí obsahujícím i CD vrstvu. První vlaštovkou bude ještě letos Jehňátko.

Peter Gabriel letos opakovaně v interview prohlásil, že nemá zájem na znovuobjevení Genesis, dokonce ani nějaký příležitostný, například výroční, reunion koncert jej neláká. Phl Collins dává větší naději, když tvrdí, že pokud nebude hlavní zpěvák a bude se moci soustředit na bicí nástroje, je ochoten to na pódiu pod hlavičkou Genesis zkusit.

Ať tak či onak, Genesis již nikdo nevymaže z rockové historie jako elitní soubor, jenž otevíral svým posluchačům a následovníkům další a další komnaty, do té doby nepoznané krásy a vedl je tak na cestě za poznáním opravdové Hudby.

Jaromír Merhaut

převzato z www.progboard.com

 

 

 

 

 

 

 

zpět

 


 

 | Hlavní strana | Aktuálně | Alba | Fotogalerie | Reportáže | Texty písní | Turné | Vaše příspěvky | Média | Genesis | Chat | Diskuzní forum | QuickBox |

© Don P. Patron 2009